"Podařilo se nám vrátit Horácké divadlo na divadelní mapu," pochvaluje si ředitel Remiáš




Budovat oblastní divadlo na takové úrovni, aby bylo srovnáváno s těmi nejlepšími divadly v zemi. Tak by se ve stručnosti dalo shrnout to, jakým způsobem se pod šéfováním ředitele Ondreje Remiáše ubírá Horácké divadlo v Jihlavě. I přes nelehkou dobu a uzavření z důvodu vládních nařízení má pro letošní sezónu s divadlem z krajského města Vysočiny ambiciózní plány.

Pane řediteli, kolikátým rokem jste už ve funkci, čtvrtým? 

Je to už šestý rok, od srpna 2015. Strašně rychle to běží.

To teda. Kdybyste dnes dostal tu nabídku, šel byste do toho znovu? 

To je velmi hypotetická otázka. Ale spíš to otočím - absolutně nelituji toho, že jsem do toho šel. Nyní by to rozhodování bylo za jiných okolností, v jiných souvislostech, ale když si to vezmu zpětně, absolutně toho nelituji. 

Za tu dobu asi člověk přijde o veškeré iluze a asi už není nic, co by na vás vypadlo ze skříně. Jaké to bylo vystřízlivění oproti ideálu, kdy jste nastupoval? Šest let je dlouhá doba…

Na začátku člověk přijde s velkým optimismem, i když jsem růžové brýle neměl. Stav jsem se snažil zmapovat takový, jaký byl, bez nějakého přikrašlování si pojmenovat kde jsme, abychom si dokázali říct i to, kde budeme. Netvrdím, že nás nemůže nic překvapit, celá současná situace je toho zářným příkladem. Vždycky jsou tady nějaké nové výzvy, které jsou motivující, zatím necítím, že to je stereotyp. Z vlastní zkušenosti - jak se znám - když se dostanu do stadia, kdy přijde spokojenost s tím, co máme, tak už to bude naplnění ve funkci a je čas jít dál. Ale těch výzev je zatím dost.

Co bylo pro vás ve funkci ředitele Horáckého divadla zatím tou největší výzvou, když pomineme situaci kolem současné pandemie? Jaký největší cíl zatím považujete za splněný? 

Jedním z našich cílů bylo vrátit Horácké divadlo na pomyslnou divadelní mapu. Tedy jinými slovy, že si divadlo pro diváky z Vysočiny zaslouží konfrontaci minimálně v rozmezí České republiky, ne-li v zahraničí. To je cíl, který v sobě zahrnuje velké množství jednotlivých kroků a posunů v kvalitě, a po šesti letech už je právě vidět i na tu tzv. divadelní mapu.

Jak se to projevilo pro běžného diváka? 

Samozřejmě kvalitou inscenací, velmi širokou repertoárovou nabídkou a zejména autorskou tvorbou, to je v oblasti divadla umělecká meta. Divák to pozná nejen podle odborné kritiky, ale i podle jmen renomovaných umělců, kteří u nás pracují. Není to samozřejmá věc, protože lidé, kteří jsou etablovaní v divadelním světě, nepřijdou pracovat  kamkoliv a s kýmkoliv. Musíte mít za sebou nějakou historii a výsledky. Umělecká kvalita postupně narůstala a divadlo začalo více rezonovat i v kontextu České republiky. Ať už nominacemi na Thálii, nebo v poslední době oceněním inscenace Bohuslav Martinů, která rezonuje jako jedna z nejlepších inscenací v České republice. 

Nicméně o minulé sezóně se asi vůbec nedá mluvit jako o proběhlé, nebo se pletu? 

Vcelku se nám podařilo nějak zorganizovat i tuto nešťastnou sezónu. Ve velmi rychlém sledu jsme na podzim stihli uvést tři premiéry. Čtvrtý titul z malé scény měl premiéru on-line. Byl jsem velmi překvapený, kolik lidí v on-line prostoru na tuto premiéru reagovalo.

Predikce tržeb, nebo návštěvnosti v sezóně byla asi úplně jiná, než jaká byla realita.

Určitě ta situace byla výrazně jiná a bude výrazně jiná i poté, co doba covidová skončí. Nemáme iluze, že se za rok vrátíme do stejného stavu, jaký byl předtím. Pravděpodobně se změní chování diváků, v některých věcech budeme začínat na zelené louce, protože i ekonomická situace bude značně jiná. 

Můžete říct, jaký byl konkrétní výpadek plánovaných příjmů divadla? 

Na tento rok, kdy jsme uvažovali už velmi, velmi střízlivě, i když těžko lze odhadovat, jak dlouho budeme uzavřeni, tak jen výpadek na vstupném odhadujeme na čtyři miliony korun. Když si připočteme krácení rozpočtu ze strany zřizovatele, které považuji za naprosto logickou věc, je to minimálně šest milionů mínus. Uvidíme, jaká bude dotace z ministerstva kultury, která v posledních letech velmi výrazně stoupala, zejména s ohledem na to, že je vázaná na umělecké hodnocení divadla. Za minulý rok jsme také dostali z ministerstva kultury dotaci na vykrytí výpadku příjmů v jarním období, ta už se  ale nevztahovala na pozdější zavření divadla. 

Jaký byl konkrétní dopad, jak se s tím potýkáte a jak kompenzujete výpadek? 

Ekonomické dopady se samozřejmě dají vyčíslit, je to věc výpadku příjmů z představení, pronájmů a další činnosti v divadle. Co se vyčíslit nedá je kulturně společenský dopad, to jsou věci, které jsou nevyčíslitelné a z mého pohledu budou mít  velké následky do budoucna. Nikdy nevyčíslíte množství reakcí, které mohou být na umění, počet mladých lidí, kteří nepřijdou poprvé do divadla. To ochuzení o zážitky se zkrátka změřit nedá.

Jak vy se obecně sám díváte na celou covidovou situaci? Jak to vnímáte a hodnotíte?

To by byla velmi dlouhá debata, mimo jiné o tom, že si to společnost asi musela odžít a svým způsobem ji to trochu poznamená, snad i názorově, určitými postoji k tomu, co je podstatné. V současnosti trochu negativně vnímám očkování, respektive to, že postupuje dost pomalu. Možná jsem v tomhle radikálně nastavený, ale je to jediné řešení této situace. 

Takže byste na očkování očekával větší připravenost? 

Přesně tak, připravenost i osvětu. O očkování koluje strašné kvantum dezinformací. Nedivím se, lidé jsou zavření doma v on-line bublině, kterou si vytvořili. 

Jak celou situaci berete, baví vás ty neustálé diskuze kolem covidu, nebo jste už z nich spíše unavený? 

Spíš jsem už unavený z těch opatření, ve kterých se, přiznám se, už občas ztrácím. Možná je to i tím, jak jsou ta opatření komunikovaná. Samozřejmě se ale snažím být v obraze, abychom mohli plánovat dále. 

Máte v plánu, kdy byste mohli otevřít? Nebo váš osobní odhad? 

Poučeni ze situace v loňském roce nemůžeme mít jen jeden plán. V první variantě uvažujeme, že kdyby se mohlo otevřít koncem března, alespoň zčásti, pro padesát procent publika, bylo by to fajn. Umožnilo by nám to odehrát inscenace pro předplatitele, odehrát premiéru chystané inscenace Čtyři vraždy stačí drahoušku! a připravit se na další sezónu. Samozřejmě, když to nepůjde, tak máme další plány na léto, které si myslím, že jsou už vcelku reálné. 

Co tedy plánujete na léto? Ať se lidé v téhle době mohou také už na něco těšit.

Vloni v létě jsme poprvé vynesli některé tituly Horáckého divadla ven, do plenéru. Určitě se tak diváci mohou znovu těšit na představení Kniha Džunglí v areálu jihlavské zoologické zahrady, další tituly a místa na léto 2020 právě tipujeme.

Jak se s touto dobou bez představení a diváků potýkají herci? Předpokládám, že musí zkoušet, jinak by úplně vypadli z rolí…

Určitě ano. Pro ně je to nesmírně psychicky náročné, protože herci jsou zvyklí energii dávat a dostávat nazpět. Nyní jsou v situaci, kdy ji pouze odevzdávají, ale příjem ve formě potlesku nebo jiné zpětné reakce je minimální. Snažíme se čas využít na to, abychom natočili všechny inscenace, které máme v repertoáru a postupně je zpřístupňujeme přes portál Dramox, kde jsou k dispozici představení i ostatních divadel. Od února začínáme zkoušení novou inscenaci Čtyři vraždy stačí, drahoušku!. 

Dotkla se situace herců i na platech, nebo muselo Horácké divadlo propouštět? 

K personálním změnám nemuselo dojít, za což jsem velmi rád. Snažíme se udržet i finanční nastavení tak, aby na situaci zaměstnanci nedopláceli. Netýká se to jen herců, všichni máme rodiny a v prvé řadě je pro nás důležité udržet personální obsazení v divadle. Jakmile se ta parta jednou rozpadne, je už velmi těžké ji dát znovu dohromady, některé specifické profese v divadle se obtížně nahrazují, ať už je to práce v dílnách, čalouník a podobně.

Divadlo má za sebou i rekonstrukci vnitřních prostor, stačilo se vůbec zaběhnout? 

Ano, proběhla rekonstrukce Zkušebny a kavárny, kde máme stabilního nájemce. Je to velký přínos pro diváky v době divadelních představení, ale dalo nám to prostor i pro různé jiné formy diskuze o divadle, o inscenacích. Ve Zkušebně se také rozběhly projekty, které tam byly naplánované. Navíc nám velmi pomohla  s prostorem,  do té doby se zkoušelo na velké scéně, to znamená, že do oběda se nemohlo hrát. Mělo to ekonomický efekt i z hlediska využití prostoru pro nájmy, za poslední roky se podařilo například MFDF Ji.hlava, etablovat i tady v divadle, kde využívá veškeré prostory, včetně Zkušebny.   

Jak jste si zvykl vy osobně za šest let v Jihlavě? Je to pro vás druhý domov?

Po těch šesti letech, když jsme na Slovensku, tak říkáme, že jsme doma, a když se vracíme do Jihlavy, tak jedeme taky domů. S manželkou se nám tu narodily dvě děti, kterým už nikdo neupře, že to jsou Jihlaváci, že jsou z Vysočiny. Už Jihlavu bereme jako druhý domov. Trvalý pobyt v Jihlavě ještě nemám, ale i vzhledem k tomu, že tu děti začínají chodit do jeslí a školek, budu to asi muset řešit. 

Jak vás i zpětně Jihlava překvapila, spíš v lepším nebo horším slova smyslu? 

Samozřejmě, že je Jihlava specifická, jako každé jiné město. Ale člověk si osobní zázemí, kamarády a další věci potřebné k životu najde. Když jsem tenkrát poprvé přišel do Jihlavy a věděl o městě minimum, viděl jsem krásné historické město, které bylo čisté. Má svoje dějiny, které hned navenek pocítíte. Samozřejmě tím, jak tu člověk žije, proniká do různých vrstev, vnímá i společnost, která tu žije a určité ambice města, které si myslím, že mohou být i větší. Jihlava je krajské město a vůbec se nemá za co stydět. Myslím si, že Jihlava je velmi dobré místo pro život.

Z jaké části Slovenska pocházíte? 

Z jižního Slovenska, od Nových Zámků, je to radikálně jiné prostředí. Svým způsobem i krajina utváří člověka, u nás je rovina a teplo a také lidé jsou otevřenější a bezprostřednější. Vysočina, když to velmi zevšeobecním, a to bez urážky, je chladnější a k lidem se dostáváte složitěji. Trochu mě to překvapilo, protože jsem z prostředí, kde ta bezprostřednost je úplně automatická. Jsme tam možná, řeknu, živočišnější a otevřenější. To nic nebere na tom, že jsou na Vysočině dobří lidé. 

 




Autor: Michal Kolařík

Po letech v jihlavské redakci Deníku či MF DNES a iDNES.cz založil portál City.cz. Pak neodolal možnosti pracovat jako redaktor v České televizi, kde vydržel tři roky. Práce na vlastním projektu ale byla větší výzvou.


Vyhledáváme ty nejlepší zážitky ve městě.
Chcete o nich vědět mezi prvními?

Přidejte se k nám na facebooku!