Dnešním maminkám chybí takzvané draní peří, říká koordinátorka Sítě pro rodinu




I když je v pozici, kdy radí ženám co dělat, když to v rodině skřípe, sama byla dlouhodobě obětí domácího násilí. To je velký životní paradox Darii Čapkové, krajské koordinátorky Sítě pro rodinu. Jenomže tam, kde se nám zdá, že v životě oslabujeme, ve skutečnosti můžeme posilovat.

Daria se za pomoci svých kolegyň z mateřského centra osvobodila od svého manžela - tyrana. I když Daria dva roky nemohla kvůli traumatům, které prožila, promluvit, řídí mateřská centra v Kraji Vysočina ještě s větší energií, pomáhá upevňovat sílu rodiny v České republice a její životní příběh pomáhá ženám, ale i mužům, které zasáhne podobný osud.

Dario, jak se to stane, že i když jste součástí Sítě pro rodinu, sama zažíváte doma peklo?

Když jsem začala chodit do mateřského centra v Havlíčkově Brodě, to je už nějakých šestnáct let, myslela jsem si,  že je všechno v mém životě úplně v pořádku a že je všechno perfektní. No a najednou se mi život přehoupnul a můj bývalý manžel se zbláznil. Začal mě bít. Bylo to strašné, protože já jako odborník na rodinné vztahy, jsem se najednou dostala do situace, kdy jsem žila v dysfunkční rodině. Jen díky kolegyním se mi podařilo najít cestu ven.

To pro Vás muselo být velmi náročné, přiznat si, že máte problém.

Ano, bylo to velmi náročné, spolupracujeme s různými sociálními odbory a najednou jsem byla já ten, kdo potřeboval pomoc. Pomoc policie, intervenčního centra a podobně. Na základě mé vlastní zkušenosti jsme se s kolegyněmi utvrdily v tom, že budeme ještě více informovat veřejnost o tom, že i z funkční rodiny se může stát dysfunkční, a že to není žádná ostuda. Že požádat o pomoc je odvážné. Celou svoji situaci jsem zdravotně odnesla tím, že jsem dva roky nemohla vůbec mluvit, i teď mám pořád jak se říká chraplák, ale mluvím, a za to jsem vděčná. V období, kdy jsem nemluvila, se mnou Česká televize natočila dokument.

Čeho se týkal a jak je to dlouho, kdy jste od manžela odešla?

Je to šest let, co jsem rozvedená a před šesti lety touto dobou byla výzva v České televizi pro oběti domácího násilí a já jsem se do ní přihlásila i přes to, že jsem vůbec nemluvila. Nakonec se mnou a s dalšími čtyřmi ženami Česká televize natočila dokument a když je potřeba, spolupracujeme spolu. Ta síla mého příběhu je obrovská. Hlavní je nebát se a jít do toho, lidé vás podpoří, to mi hodně pomohlo, bez toho bych to nezvládla. 

Vraťme se teď na začátek, jak jste se vůbec dostala k mateřskému centru?

Když byl mému prostřednímu dítěti rok, dnes je mu už osmnáct, začala jsem chodit do mateřského centra Zvoneček v Havlíčkově Brodě. Všechny jejich aktivity a všechno, co se tam dělo, mě absolutně nadchlo. Vadilo mi, že já jako žena na rodičovské jsem opravdu jenom u toho sporáku a najednou změna - byla jsem v dění s ostatními rodiči. My jako návštěvníci centra jsme si i sami připravovali program, fungovala tam rada maminek, kdy jsme se jednou za měsíc sešly a vymýšlely jsme program pro děti, pro ostatní a i pro nás samotné. Najednou jsem si přišla užitečná, bylo to pro mě na rodičovské úžasné zpestření než jenom dál přemýšlet nad tím, co další den uvařím k obědu. Fungování v centru mě neuvěřitelně bavilo.

A jak to bylo dál, jak jste se stala krajskou koordinátorkou mateřských center?

Když ji hledali, pořád jsem přemýšlela nad tím, jestli se mám přihlásit nebo ne a nakonec jsem to udělala. Museli mě nominovat a potvrdit, že do centra v Havlíčkově Brodě opravdu docházím a že jsem aktivní rodič a na tento post se hodím. Takže nakonec jsem před těmi šestnácti lety od první krajské koordinátorky, která byla ve funkci pouhý měsíc, obdržela jeden jediný papír A4 o tom, jak mám pracovat. Takže tuto pozici sama buduji už šestnáct let. (úsměv) 

U nejstaršího dítěte jste do centra nedocházela? Byla to taková novinka, která se tehdy objevila?

Před těmi třiadvaceti lety si nepamatuju, že by nějaké mateřské centrum bylo. Moc jsem chtěla být součástí kolektivu maminek a jediné, co jsem objevila, bylo těhotenské cvičení. Tam jsem se seznámila s maminkami, se kterými jsme se minimálně třikrát týdně scházely, protože když to řeknu upřímně, asi bych bez toho svoje první dítě nepřežila. (úsměv) Sociální izolace pro mě byla neuvěřitelně velká a náročná.

Je to tedy tak, že mateřská centra slouží ženským kruhům na rodičovské?

Ano, také, ale slouží i mužům, protože do centra dnes dochází i tatínci. Ale co v současné době ve společnosti chybí je takzvané draní peří. Dříve se ženy sešly a draly peří. Mohly si u toho v popovídat, děti se tam někde motaly kolem a společně si hrály. V tom vidím sílu mateřských center, že ženy si tam mohou něco manuálně vyrábět a u toho si povídat. My ženy pořád potřebujeme něco dělat s rukama, to sezení a povídání si nás uspokojuje a děti okolo nás pobíhají a učí se respektu, hierarchii a odlišnostem. Respektu ke staršímu a ohleduplnosti k mladšímu. Na dopolední aktivity chodí vesměs rodiče s dětmi předškolního věku a je to dobře, protože některé děti nejsou očkované a nastupují do školky až v tom povinném předškolním věku, takže toto je opravdu jediná možnost jejich sociálního kontaktu.

Jak vlastně funguje Síť pro rodinu a v ní sdružená mateřská centra?

Například v Kraji Vysočina funguje přes 30 mateřských center a  27 z nich je členem Sítě pro rodinu. Máme výhodu v tom, že zastupujeme zájmy všech center a snažíme se tak na kraji vyjednat lepší finanční podmínky nebo společné PR nebo společné aktivity. Organizujeme například pětitýdenní Festival pro rodiny, kde se prezentují všechna mateřská centra. Spolupracujeme s dalšími organizacemi, teď nově třeba s Bílým kruhem bezpečí, který funguje pro oběti všech trestných činů. Mateřské centrum je společenství, kde se všichni znají, je to druhá rodina. Je to tak jako u toho draní peří, řekneme si, zkus si zavolat tam a tam, tam funguje bezplatná linka, spolupracujeme se sociálními odbory, s policií, děláme přednášky, různé projekty, poradenskou činnosti a tak dále.

Je na Vaší práci něco, co vás štve?

Dalo by se zlepšit financování mateřských center a povědomost o nich. Kolikrát to vypadá, že do mateřských center chodí pouze rodiče, kteří razí pouze jednotnou myšlenku a jiná není vítána. Například jsem se setkala s názorem, že to je jenom pro ženy, které vyznávají pouze zdravý životní styl a jsou to takzvané biomatky, ale to není pravda. V mateřských centrech zachováváme respekt k různorodosti. A co mě dále mrzí je to, že kolikrát se najdou finance na rodiny například s postiženými děti, čímž je nechci absolutně znevažovat, ale tady v Česku vůbec nefunguje podpora zdravě fungující rodiny a to, že rodina je největší hodnota společnosti. Není to pozlátko, v každé rodině je nějaký problém, ale vždycky se dá řešit a lidé by spolu měli zestárnout a vychovat děti, protože pro to tady jsme. To by si měla uvědomit vláda, společnost, i sponzoři. On se lépe sponzoruje v uvozovkách psí útulek než mateřské centrum. Ale ta podpora zdravého jádra společnosti je neuvěřitelně potřeba.

Je tohle i důvod proč jste se spojili s novým komunitním dodavatelem energií Kolibřík energie a šli jste do společného projektu Energie rodiny?

Ano, chceme, abychom byli více vidět. Financování je těžké, každý rok jsou nějaké granty a projekty, ale ty nějaký čas realizujete, ale oni potom skončí a začínáte dělat něco úplně jiného a od nuly. V Energii rodiny vidím smysl v tom, že jde o stabilní financování mateřských center.

Kolibřík energie z projektu Energie rodiny vrátí část svého zisku Vám - mateřským centrům. Jedná se o byznys s přesahem. Co Vy na tuto formu podnikání říkáte? 

Moc se mi to líbí, pro mě jako pro odběratele elektrické energie a plynu je super, že můžu udělat něco pro rozvoj svojí komunity, mohu ji podpořit. I když nezastírám, že mojí první reakcí bylo překvapení. Nejsme na tuto formu financování ze soukromého sektoru zvyklí a tak různě polemizujeme, ale když se nad tím člověk více zamyslí, je to skvělé. Společnost to posune kupředu, není tam jen honba za ziskem. Je tam přidaná hodnota v tom, že se společnost posune dál. V životě jsou mezilidské vztahy nejdůležitější a ne hromadění majetku. 

Kam konkrétně peníze od Kolibříka půjdou, kde Vám chybí nejvíce?

Co vždycky chybí, tak jsou peníze na výplaty zaměstnancům, to je zkrátka největší položka. A když se oslovují sponzoři, vždycky nám nabídnou, že nakoupí hračky, protože to pěkně vypadá. Ale na výplaty a běžný provoz center se peníze těžko shánějí. Těšíme se, až se projekt rozjede a my budeme moci svá centra zvelebovat. (úsměv)

Více k tématu na www.energierodiny.cz

 




Autor: Dana Křížková

Miluje knihy, ale ne tak moc, aby strávila svůj život pouze v nich. V médiích, a zejména v těch lokálních, se pohybuje už více než deset let. Zajímá ji zpravodajství, ale ráda působí i jako blogerka.


Vyhledáváme ty nejlepší zážitky ve městě.
Chcete o nich vědět mezi prvními?

Přidejte se k nám na facebooku!