FOTO: "Jako kluk jsem nosil žáby po kapsách," vzpomíná exředitel jihlavské zoo Jiroušek



Vladislav Jiroušek z jihlavského zookoutku vybudoval respektovanou moderní zoo. Zdroj: Lukáš Tichánek, magazín Jihlava City



  Jihlava
  27.05.2016

V místech, kde Vladislav Jiroušek coby ředitel jihlavské zoo čtyři desítky let bydlel, dnes stojí tropický pavilon. Nostalgické vzpomínky v něm však místo nevyvolává. „Jsem realista. Se změnou se vyrovnávám ze dne na den,“ říká Jiroušek v útrobách tropického pavilonu.

Vladislav Jiroušek dokázal z obyčejného zookoutku vytvořit jedinečnou zoologickou zahradu. Letos obdrží Cenu města Jihlavy za celoživotní práci.

Bydlel jste uprostřed zoo. Nechybí Vám to teď, když bydlíte v centru města?

Víte, že nechybí? Mělo to jednu velikou nevýhodu: byl jsem 24 hodin v práci. Ale i jednu velikou výhodu, že jsem nemusel chodit do práce (smích). Já jsem byl spokojený, ale s manželkou to bylo horší. Dům byl postavený narychlo a místo vápna na omítku použili cement, takže barák nedýchal. Manželka z  toho měla veliké zdravotní problémy. Teď, co jsme ve městě, je její zdraví mnohem lepší. Ale na výhled z naší terasy v zoologické zahradě nikdy nezapomenu.

Kolik Vám bylo let, když jste se přestěhoval do zahrady?

Nastoupil jsem na podzim roku 1967. Tenkrát mi bylo 25 let.

Jak jste se vlastně dostal k práci v zoologické zahradě?

Pro práci se zvířaty jsem se asi narodil. Zajímal jsem se o  ně již od útlého dětství, nosil jsem žáby po kapsách a byt měl plný akvárií. Narodil jsem se ve Dvoře Králové, dokonce byla odtud moje první manželka i  rodiče matky. V  královodvorské zahradě jsem vyrostl, můj děda tam měl kamaráda, za kterým jsme často chodívali, a já tam trávil všechny prázdniny. Bylo zcela jasné, že tam jednou budu chtít pracovat.

Jak k tomu došlo, že jste se pak dostal do Jihlavy?

To byla náhoda. Já jsem do zahrady ve Dvoře Králové nastoupil ještě za pana ředitele Císařovského. Po něm pak nastoupil ředitel Vágner, se kterým jsme spřádali plány na cestu do Afriky. Jednoho dne jsme se trochu chytli, to víte, byl jsem mladý a drzý. Sekl jsem s prací a odešel.

A co bylo pak?

Mého odchodu si všiml pan Císařovský a pověděl mi, že jezdí do Jihlavy do zookoutku, který je mnoho let bez vedení a je v tragickém stavu. Řekl radním, že bych byl pro Jihlavu přínosem, a tak mě oslovili. Vzpomínám si, jak jsem na zookoutek koukal dolů od svatojakubského kostela a říkal si, jaká je to nádhera. Když jsme pak přišli dolů, tak už jsem tu nádheru neviděl. Byla to tragédie. Jednak v  té zahradě nebyl nikdo ze zaměstnanců, dokonce byla otevřená a zcela průchozí, aby soudružky z Modety nemusely zahradu obcházet podél potoka. I přes všechny pochybnosti jsem se rozhodl, že to místo vezmu. To bylo v roce 1967.

Zookoutek byl tehdy před zánikem?

Radní podali návrh na jeho zrušení. Tohle byl pro mě stěžejní moment v mém životě. Do novin jsem nechal otisknout článek, který mám dodnes schovaný. Nesl název Dojde k likvidaci zookoutku! Napsal jsem tam, že soudruzi v zookoutku brigádničili o sobotách a radní jim ho chtějí zbourat. Jiskra vyšla v pátek a to zároveň zasedala rada, která se mého článku zalekla a  hlasování o  likvidaci zrušila. Připravili jsme projekt, který se jmenoval Omezení zookoutku, ale ve skutečnosti šlo o  jeho rozšíření (smích). Často jsem slýchával „Soudruhu, ty jsi až příliš velikášský.“

Jaká zvířata obývala původní zookoutek?

To vám můžu vyjmenovat. Byli tu dva jaci, dva velbloudi, třínohá puma, rys, jeden pes dingo a  opice. Zaměstnanci tady měli mizerný plat zhruba 900 Kčs. Můj nástupní plat byl 1300 Kčs. A aby se to nějak kompenzovalo, tak jsme ráno kupovali koláče a rohlíky, abychom měli všichni něco na svačinu. Zbytky se dávaly opicím a chov tím trpěl.

Začátky to byly těžké.

To ano. V pavilonu šelem se muselo každý den topit, takže jsem v noci vstával a chodil do lvince a k opicím topit. Byl tu kotel na koks a hodně to zapáchalo, byl jsem z toho doslova na mrtvici. Když tu pak se mnou bydlela manželka, v topení jsme se střídali. Já jsem tady dělal v podstatě všechno.

Jak Vaše žena nesla bydlení v zoologické zahradě?

Jsem již podruhé ženatý, má první žena zemřela. Ale na ženské jsem měl vždycky štěstí. Tahle je z Jihlavy a skvěle do zoo zapadla. Dělala nám v  zahradě administrativu, nikdo jiný tady ani nebyl, takže ve finále dělala vše, co bylo potřeba.

Od té doby uběhlo neuvěřitelných 50 let.

Těch prvních deset let, to byl boj s větrnými mlýny. My jsme, jak já říkám obrazně, narovnávali rezavé hřebíky. I když to tak bylo skoro doslova – co kdo nám dal, to se využilo. Slily se barvy a tím jsme natírali. Komu zbylo trochu nějakého železa, kdejaká cihla, když nám to dali, byli jsme rádi. O  zookoutku skoro nikdo nevěděl. Jeden z nejdůležitějších momentů je, že jsem získal na svou stranu Jihlaváky.

Poslední roky se zoo bouřlivě rozvíjí…

Neřekl bych, že je to u konce. Zahrada není nikdy dostavěná. To, co zestárne, se zase zbourá. Vývoj jde strašně dopředu. Já jsem připravil studii rozvoje již dávno, ale ta už je zastaralá.

Co Vaše studie obsahovala?

Udělali jsme studii, ze které se vlastně zrealizoval jen výběh pro žirafy. Ta studie byla zase taková, jaká je u mě zvykem – tři obrovské pavilony nad sebou nastavené až k hrádku. Dále jsem tam měl velikou halu pro krokodýly. Samozřejmě, že by se to nevešlo do plánovaného rozpočtu, ale já jsem si už tenkrát říkal, že toho chci udělat moc za málo peněz.

Před 50 lety se Vám o tom ani nesnilo, nebo jste měl nějakou vizi?

Vždycky chci úplné maximum, protože slevit ze svých požadavků můžu kdykoliv.

A jak by podle Vás mohla jihlavská zahrada vypadat za dalších 50 let?

Za 50 let bude vypadat úplně jinak. Dneska je trend stavět lehké stavby. Nový tropický pavilon není současný trend. Protože vývoj jde tak rychle dopředu, že ta stavba je za dvacet let úplně morálně i technologicky zastaralá. Jde o to postavit to jednoduše, zbourat a  postavit znovu. Do budoucna se bude určitě bourat pavilon šelem, který jsem stavěl kdysi ještě já.

Máte dnes nějaký poradní hlas v jihlavské zoo?

Nepříliš. Já jsem si vždycky přál, abych mohl přijít k řediteli a dát si s ním kávu. A to se mi podařilo. S paní ředitelkou se radíme, ale dost často na moje rady není brán zřetel. Rád vždy poradím, jako například s tím novým žirafincem, ale teď se hlavně věnuji cestování a fotografování.

Kolik snímků už zhruba máte?

Odhaduji to na takových 300–400 tisíc snímků. Ten největší archiv mám ještě v  diapozitivech. Z jedné své cesty si přivezu zhruba 15 tisíc fotek.

Jak jste se vyrovnal s odchodem z jihlavské zoo?

Když jsem tady skončil, tedy, když mě moudří radní vyhodili, byl to úžasný pocit. Dostal jsem

místo ředitele kanceláře Unie zoologických zahrad a můj nadřízený byl prezident unie – a tím

jsem byl také já (smích). Reprezentoval jsem naši republiku na všech světových organizacích, jezdil jsem po světě. A mohl jsem to dělat dodnes, ale přišel Kypr.

Tam jste rekonstruoval zoo. Jak jste se k tomu dostal?

Jak slepý k houslím, to je další náhoda. Přijel za mnou do Jihlavy ředitel zahrady z Limassolu. Byl nadšený, jak naše zahrada vypadá, a říkal, že by taky potřebovali trochu zrekonstruovat zoo. Když jsem tam přijel, říkal jsem si, že je to druhá Jihlava. Žádné zvíře, jenom mříže. Vypracovali jsme projekt a domluvili jsme se, že jim tu zahradu postavím, jakmile bude vyklizená. Jenže plynuly měsíce a nikdo se mi neozval. Přišli na mě mezitím s  nabídkou kandidatury do Senátu a  já neměl zrovna co dělat, tak jsem na to po delším přemlouvání kývl. A hned dva dny na to mi volali z Kypru, že mám přiletět. Tak jsem se z kandidatury do Senátu omluvil a odletěl.

A bylo vše na Kypru již připravené?

Právě že ne. Vypadalo to tam pořád tak, jako když jsem odjížděl. Nic se nezměnilo. Byla to náročná spolupráce, ale ve finále se nám podařilo vybudovat zoo podle mého projektu. Každá stavba nese můj rukopis, zaleťte se tam podívat. Napsal jsem o tom dokonce knihu, která se jmenuje Dva roky na Kypru. Vydavatele už máme, ale termín vydání zatím ne.

Čím se zabýváte právě teď?

Teď mám další obrovskou výzvu, kterou jsem už ale asi vzdal.

Nenapínejte mě.

Jde o studii nové zahrady. Rovná plocha jako fotbalové hřiště, kde není ani jeden strom. Ohromný finanční objem. Bratislava se totiž rozhodla zbourat starou zahradu a vystavět zcela novou. Prvně jsem jim to slíbil, ale pak jsem si řekl, že je to práce tak na tři roky. No ještě uvidím, jak se rozhodnu.

Je nějaká země, kde jste nebyl a láká Vás to tam?

Samozřejmě. Letos navštívím poprvé Madagaskar a pak mi chybí z Evropy Malta, ale ta mě zase tolik neláká. Dále chci navštívit Island, Galapágy, Falklandy a Etiopii. Jih a sever Afriky mám sježděný, ale východ mi chybí, protože je hodně drahý.

Navštívil jste už takovou spoustu zemí. Přesto se vždy rád vracíte do Jihlavy?

Přesně je to už 92 zemí. Ale jsem dost konzervativní, takže chci Vánoce slavit doma. A hlavně chci mít nějaký domov.

Rozhovor vyšel v tištěném magazínu Jihlava City 5/2016. Ten je k prohlédnutí zde

Autor: Bára Kašparová


Autor: ) ( red

  • Líbil se vám článek?
  • Zajímal by článek někoho z vašich přátel?
  • Máte co k článku říct? Využijte komentářů...