"Když se naše děti ve čtyřiceti rozhodnou, že se naučí španělštinu, tak se ji naučí," říká zakladatelka první Scioškoly v Jihlavě




Základní ScioŠkola v Jihlavě děti učí, jak vzít zodpovědnost za svoji budoucnost do vlastních rukou. Známky tady neexistují a žáci se spolu s průvodci, jak se tady říká učitelům, hodnotí sami. Ředitelkou jihlavské ScioŠkoly a ambasadorkou projektu Energie pro vzdělávání je Radka Matějíčková.

Anička ještě ani nechodí do školy, ale už se snaží psát. A to tak vehementně, že u toho má vyplazený jazyk. Písmenka sice nevypadají jako z učebnice, ale Aniččina snaha je více než evidentní. Představa, že by za takové maximální úsilí mohla od paní učitelky dostat třeba trojku, její maminku Radku Matějíčkovou děsí. A protože je Radka žena činu, neváhá a spolu s dalšími lidmi v Jihlavě v roce 2017 zakládá první, jak nerada slyší, alternativní základní ScioŠkolu na Vysočině.

Radko, proč je Vám představa, že by Vaše dcera Anička za své první psaní dostala horší známku než jedničku nebo třeba smutného smajlíka, nepříjemná?

Protože písmenka psala s maximálním úsilím. S tou největší možnou energií, kterou do psaní mohla vložit. Takové hodnocení by ji odradilo od dalšího psaní, od dalšího učení. To je největší kámen úrazu dnešního školství. Hodnotí se zkrátka od jedničky do pětky a je úplně jedno, jak k učení dítě přistupuje. Může dělat maximum, ale jedničku stejně nikdy nedostane, to je pro dítě velmi dehonestující. A pak jsou tu ještě další věci, které mě na současném systému školství poněkud děsí.

Můžete být konkrétnější?

Vadí mi, že dítě musí sedět čtyři hodiny v lavici a psát a počítat pod tlakem. Málokdy se může jít proběhnout. Vždyť my dospělí to máme taky tak, že se nám někdy nechce dělat vše podle plánu. Podle někoho, kdo nám to zrovna nalajnuje. V současném systému školství absolutně chybí svoboda v rozhodování.  Předpokládám, že není reálné, aby se všechny děti ve třídě ve stejný čas od osmi do 8,45 věnovaly se stejnou pozorností a se stejnou energií třeba češtině. Vždy to bude tak, že v daný čas a dané téma se trefí do energie jenom nějakého dítěte a ty ostatní mají smůlu,musejí se přizpůsobit a zažívají neúspěch. 

 

Ředitelkou jihlavské ScioŠkoly a ambasadorkou projektu Energie pro vzdělávání je Radka Matějíčková.

Jak to tedy funguje ve ScioŠkole?

Když přijdete k nám do třídy, uvidíte, že skupinka dvou pracuje na pomůcce, skupinka tří si vyplňuje něco v písance, jedno dítě něco kreslí… A u toho všeho je kupodivu klid, protože děti dělají to, co je v tu chvíli zajímá a baví. Mají k tomu vytvořený prostor. Samozřejmě ale mají také určitý plán toho, co musejí za den nebo za týden udělat, a co si zrovna chtějí plnit, to si plní. Mladší děti mají možnost organizovat si především svůj čas učení, starším jejich zodpovědnost za učení rozšiřujeme i na volbu témat i způsob práce.

Není to anarchie? Určitě jste se za ta léta setkala s názorem, jak se děti mohou v takovém prostředí něco naučit.

To může říci jenom ten, kdo se u nás nebyl nikdy podívat. Nemůžu nikomu vyvracet něco, co nikdy neviděl nebo nezažil. Anarchie u nás opravdu nevládne, naopak vedeme děti k plné zodpovědnosti za to, co dělají. Anarchie je to, že nejsou dodržována žádná pravidla. Jedna věc je svoboda a jedna věc je anarchie. My jsme pro svobodu. U nás ve škole má každý z nás povinnost chovat se nebo dělat věci tak, abychom se všichni ve škole cítili dobře. To je jednoznačné pravidlo naší školy, a je to povinnost. Pravidla máme celkem jasně popsaná a jasně daná, ale je rozdíl v tom, že vznikají ve spolupráci s dětmi. Školu bereme jako komunitu, žijeme v ní všichni, takže se všichni musíme postarat o to, abychom se tam měli dobře.

Můžete uvést nějaké konkrétní pravidlo, na kterém se podílejí děti?

Dlouho jsme řešili téma používání mobilních telefonů. Když ScioŠkola vznikla, žádná pravidla ohledně mobilů jsme neměli.  Nechali jsme si děti prožít to, jak to vypadá, když je něco bez pravidel. To znamená, že děti seděly na chodbě na mobilu, přeskakovaly se, hrály na mobilech, nemluvily spolu, hádaly se o telefony, hádaly se kdo, kdy, co bude hrát a my jsme to nechali nějakou dobu vědomě běžet. Pak jsme to zastavili a řekli jsme dětem, tak jak vám v tom je? Je to takhle v pohodě? Takhle si představujete, že v tom budeme fungovat?

Co vám děti odpověděly?

Mě to nebaví, že tady na někoho mluvím a on mi neodpovídá. Vadí mi, že mi kradou telefon a že se tady se mnou hádají. A my jsme řekli, takže co s tím uděláme? Jak bychom to mohli ošetřit, aby to bylo pro všechny v pohodě? Postupně vznikla pravidla, kdy si děti sami navrhly a schválily takzvanou mobilní zónu a mobilní čas. To je jedno místo, kde s telefonem nebo tabletem může dítě v určitý čas být, a že jsou nějaké hry nebo věci, které na mobilu může dělat. Ale vyšlo to z aktivit dětí a z jejich podnětů. Ve chvíli, kdy bychom s tím přišli prvního září my, tak jsem si stoprocentně jistá, že by nás roznesly na kopytech.

A co názor člověka, že se v takové škole děti nemohou nic naučit?

Záleží, co chcete, aby se dítě naučilo. Pokud  rodič “nejlépe” ví, co má dítě umět a očekává, že se to v nějaký čas naučí, a většinou jsou to tvrdé znalosti, tak jak jsme na to my zvyklí z naší základky, tedy encyklopedické, které znamenají rychle vyjmenovat a zase zapomenout, nebo se honem nabiflovat a stejně to nikdy nepoužít, pak bych možná tomu člověku dala za pravdu. Takovou formu učení u nás opravdu nenajdete.

 

 

Ale pokud se na učení podíváme z jiné stránky?

My chceme, aby děti pochopily, že život není o tom vyjmenovat věci nazpaměť a neumět je použít, vedeme je ke studijní autonomii. Chceme, aby se naučily se učit, aby poznaly svoje strategie učení, aby poznaly sami sebe. A ve chvíli, kdy jim bude třeba čtyřicet a rozhodnou se, že se naučí španělštinu, tak budou znát svoje vlastní nástroje, jak do toho jít a budou v učení efektivní. Zaměřujeme se nejenom na znalosti, ale i na kompetence. Znalost je součást.

Co to znamená kompetence ve vzdělávání?

My se nejdřív musíme něco naučit, to je znalost, pak se musíme naučit to používat, to je dovednost, a pak ještě musíme mít postoj k tomu, abychom to chtěli použít. V tu chvíli je člověk kompetentní. K tomu, aby uměl dobře matematiku, aby psal dobře česky, aby se naučil cizí jazyk, znal něco z biologie… Pokud se soustředíme pouze na znalosti, což na školách často bývá, neumíme je uplatnit do dalšího života. My se zaměřujeme na daleko širší oblast lidského učení a rozhodně se to nedá srovnávat se státní školou, to je jako kdybyste srovnávali hrušky a jablka.

Takže žádné srovnání se státními základními školami nemáte?

Rádi a dobrovolně se účastníme srovnávacích testů. Například když srovnáte výsledky přijímacích zkoušek na střední školy našich deváťáků a deváťáků ze státních škol, tak tam jsou výsledky našich dětí stejné jako ze státních škol.  Výsledky hovoří o tom, že v matematických znalostech jsme měli deváťáky lehce nadprůměrné a v češtině nastejno. Tak vypadá pouze ten znalostní pohled.

Proč nemáte ráda spojení alternativní škola?

To slovo alternativní evokuje něco ve smyslu, že po škole běháme všichni v batikovaných tričkách. (úsměv) Chtěla bych říci, že jsme normální škola, kterou akorát děláme jinak. Jsme moderně smýšlející lidé. Raději mám pojmenování inovativní  škola než alternativní. Usilujeme o odklon přístupu k dětem z dob Marie Terezie, vycházíme ze současných poznatků vědy i potřeb dnešního světa, ,snažíme se o nový přístup ke vzdělávání. 

 

 

Rozumím. Vaše děti nedostávají zpětnou vazbu prostřednictvím známkování. Jak tedy?

Kvalitní zpětná vazba je součástí učení, bez toho by neprobíhala dobře. Zpětná vazba má hodnotit proces toho, jak se dítě učí, a ne to dítě samotné. Rozhodně neříkáme ty jsi nešika, udělal jsi to špatně. Jsou stanovená jasná kritéria, jak má hotová práce vypadat. Například kritérium pro písmo zní: Aby bylo psací písmo čitelné, sedí na řádku, písmenka jsou rozeznatelná a podobně. Ve chvíli, kdy se dělá zpětná vazba, dítě si vezme před sebe to, co vytvořilo a společně si řekneme - podívej se, tady jsou kritéria, jak se ti podařilo udržet písmo na řádku? Označ si, který řádek se ti povedl nejlíp, který je podle tebe nejlépe čitelný, máš tam všude háčky a čárky? Kontrolu bereme jako součást práce, děti si po sobě často kontrolují a sami se hodnotí. Zpětná vazba má motivovat k dalšímu rozvoji.

Nastínila jsem Vám jeden extrémní názor na ScioŠkolu, a co opak? Přibývá Vám školáků? Jak se lidé staví k inovativnímu vzdělávání v tak malém krajském městě jako je Jihlava?

V současné době nabíráme celé první ročníky, letos máme 14 prvňáčků. Chceme vytvářet maximálně patnáctičlenné skupiny-třídy dětí.  Boom inovativního vzdělávání i tady v Jihlavě pociťujeme. Časté jsou i přestupy v průběhu školního roku k nám do vyšších ročníků. Lidé se ptají, chodí se dívat na výuku. Společnost začíná zajímat, jak škola  může fungovat jinak.

Jak se Vás dotkla tato covidová doba? Fungujete online?

Ano, jako všichni fungujeme v distanční výuce. Ale vidím na mých dětech a na dětech mých přátel, že i tady, v online výuce, je velký rozdíl v přístupu dětí. Chodím do práce a naše děti jsou doma, protože manžel je v zahraničí. Jsou samostatné a pořád mají chuť se učit a pociťují zodpovědnost za své učení.. Já jsem jako máma ustoupila ve vzdělávání dětí do pozadí a málokdy se stane, že mě děti potřebují. A když už, tak je to třeba o tom, že mi Honzík chce ukázat, jak čte nebo jak narýsoval vločku. Je to příjemně strávený čas nad studijními povinnostmi. Děti neztratily chuť k učení, nemají stres z toho, že za něco dostanou jedničku nebo pětku.

Jak je vaše škola financovaná? Je to pouze z kapes rodičů?

Jsme škola uznaná ministerstvem školství, takže máme nároky na čerpání dotací na dítě, to je jeden zdroj peněz, a druhý zdroj je školné od rodičů. Jihlavská ScioŠkola stojí 4700 korun na měsíc.  

Proč se ScioŠkoly z celé republiky rozhodly spojit s novým komunitním dodavatelem energií Kolibřík energie a vytvořily s ním společný projekt Energie pro vzdělávání?

Když se na to podívám z pohledu našich rodičů, je to další příležitost, jak rodiče mohou podpořit školu svých dětí, ale nedělat to tak, že přispějí penězi. Někteří naši rodiče opravdu otáčí každou korunu, ale mají jasnou prioritu vzdělání pro své děti. Nemají už peníze na to, podpořit nás nějak více. Spojení s Kolibříkem a projekt Energie pro vzdělávání jim dává možnost změnit svého dodavatele energií, ušetřit v domácnosti, a navíc nás podpořit.

Ano, Kolibřík energie jako první komunitní dodavatel věnuje část svého zisku právě ScioŠkolám, jde o takzvané společensky prospěšné podnikání.

A to je věc, co mi dává absolutní smysl a možnost příležitosti pro rodiče a všechny, kdo rádi podpoří inovativní vzdělávání. Byznys s přesahem mi umožňuje podpořit něco dobrého a v Energii pro vzdělávání jsou to právě ScioŠkoly.  V Česku na takovou formu podnikání nejsme moc zvyklí, když jsem se bavila s kamarády nebo známými, tak mi říkali, to je divné. V naší republice je takový trend, že když vznikne nějaká dobrá věc, díváme se na ni hned negativně. Já si ale velmi cením toho, že je tady někdo, kdo chce část peněz, které by si mohl nechat pro sebe, věnovat na dobrou věc.  

Co si od projektu Energie pro vzdělávání slibujete?

Dvě věci, tou první je finanční podpora naší školy a druhou, že my jsme připravení zveřejňovat projekty, které z peněz od Kolibříka chceme podporovat, a chceme pozvat rodiče, aby společně s námi rozhodovali, kam peníze získané z tohoto projektu půjdou. Jde o podporu komunitního ducha a komunitního myšlení.

Můžete přiblížit, na co byste tedy ráda peníze od Kolibříka pro jihlavskou ScioŠkolu použila?

Dlouhodobě se nám nedaří vyřešit stravování pro naše děti tak, jak bychom si představovali. Současné kapacity registrovaných vývařoven v Jihlavě a okolí jsou plné, takže nedosáhneme na dotované obědy pro naše děti. V tuto chvíli nám obědy dodává soukromý subjekt a obědy jsou nesmírně drahé, šedesát až sedmdesát korun. To je ta oblast, kam bych ráda peníze od Kolibříka směřovala, aby se cena za obědy dětem snížila. A druhý směr je fond na další školní aktivity, které s dětmi podnikáme.

Více k tématu na http://www.energieprovzdelavani.cz


Autor: Dana Křížková

Miluje knihy, ale ne tak moc, aby strávila svůj život pouze v nich. V médiích, a zejména v těch lokálních, se pohybuje už více než deset let. Zajímá ji zpravodajství, ale ráda působí i jako blogerka.



Vyhledáváme ty nejlepší zážitky ve městě.
Chcete o nich vědět mezi prvními?

Přidejte se k nám na facebooku!