Krmítko pro duši není jen o knížkách. Lidé si přijdou i popovídat




V době úpadku tiskovin a rozmachu elektronických médií Lenku Cyprisovou okolí od záměru zrazovalo. Splnění snu však pro majitelku Krmítka pro duši, jihlavského antikvariátu, bylo silnější. A nelituje.

Kráčet proti proudu se rozhodla tehdy šestadvacetiletá Lenka Cyprisová z  Jihlavy, když otevřela vlastní obchod s knížkami z  druhé ruky. 

Co Vás táhlo ke knížkám?

Už od malička jsem byla docela velký čtenář. Po škole jsem nemohla najít pořádné zaměstnání. Ve své tehdejší práci jsem si říkala, že je jen na chvíli. Z chvíle byl ale najednou třetí rok a já už dál nemohla. Takže jsem dala v podstatě ze dne na den výpověď. Do té doby jsem neměla odvahu zkusit se postavit na vlastní nohy.

K takovému rozhodnutí Vás muselo zcela jistě něco inspirovat?! To se přece neděje jen tak z ničeho nic.

Ona se asi ta frustrace ukládala, až už to jednoho dne nešlo. Najednou jsem si začala říkat, proč ne? Já jsem sice vždycky měla spoustu důvodů, proč by to nešlo – rozumné důvody i výmluvy. Nakonec jsem si ale řekla: Tak co? V nejhorším případě to prostě nevyjde.

Takže Vaše první myšlenka, když jste se nacházela v tomto rozpoložení, byla, že si otevřete rovnou antikvariát?

Vždycky jsem o něm snila, ale to byly vzdušné zámky, takže mě ani nenapadlo, že bych svůj sen vážně mohla zrealizovat. Pak nějak nazrál ten čas.

Jak jste tedy začínala?

Dala jsem výpověď v práci. Hned jsem začala hledat vhodné prostory, což, jak se nakonec ukázalo, trvalo déle, než jsem předpokládala. Našla jsem městské prostory k pronájmu v Husově ulici. Než se vše vyřídilo, uplynulo téměř půl roku. Pak nastal nákup vybavení po bazarech a inzerátech. Většinu regálů jsem sehnala z  rušeného knihkupectví. Ten začátek byl opravdu takový punkový…

Kde berete všechny ty knihy?

Bylo celkem dobré, že jsem nemohla podnikání rozjet hned. Nastřádala jsem tak mezitím pár pozůstalostí. Už jsem je začala i vykupovat. Spousta lidí se zbavuje knih ve stylu: Vezměte si to, já to nechci.

 

Ze začátku samozřejmě říkali: „To nedělej, zkrachuješ!“ V tomhle jsme asi jako Češi dobří. Tento přístup je jenom u nás. Držet se toho, co máme, a hlavně neriskovat.

Lenka Cyprisová, majitelka antikvariátu Krmítko pro duši

 

 

 

Krmítko pro duši jste mezitím přestěhovala na novou adresu a vypadá to, že se Vám daří. Čím si myslíte, že to je?

Tohle je vždy o tom, kdo podnik provozuje. Je to o přístupu k lidem, nenutit je k nákupu, nechat jim volbu. Někteří lidé si sem opravdu přijdou jenom popovídat, potřebují vyslechnout. A tady se jim toho dostane. I když neseženou vždycky to, co shání, tak se prostě vrátí.

Jak jste přišla na ten originální název?

Brainstormingem. S kamarádkou jsme přemýšlely, házely si různé typy, a tak z toho vykrystalizovalo tohle. Jednu dobu jsem zkoušela studovat v Brně na Masarykově univerzitě, kde měli bufet Krmítko. Pak jsem se dostala k heslu „Knihy rovná se strava pro duši“, a bylo to tam.

Jak se název líbí zákazníkům? Komentují ho?

Jak kdo. Ten, kdo bere život s  humorem, se zasměje nebo se k němu nějak vyjádří. Někdo to nechá úplně být, ale mám vesměs pozitivní ohlasy.

Jak rychle knihy mizí a jak často je musíte doplňovat?

To dělám průběžně. Když něco vykoupím a vidím, že by se to dalo dát hned do prodeje, tak to zkusím nabídnout. Jsou věci, které se opakují nebo je chci mít do zásoby, tak je dávám tady za závěs. Tam radši nekoukejte.

O co je stálý zájem?

Remarque, Hemingway... To se čte prostě pořád. Ne že by to byly úplné trháky, ale mít je tady musím. Bez nich se to neobejde.

Specializujete se na něco? Je fakt, že se mi tady sešlo hodně duchovní literatury a knížek o osobním rozvoji. Je to ale také tím, že spousta takové literatury teď vychází. Takže lidé ji asi hledají.

Jak jde dohromady e-shop a antikvariát?

Spousta „antíků“ už končí s  kamennými prodejnami a přechází jenom na internet. Což asi ušetří spoustu nákladů, ale ztratí se tím to kouzlo, to bych nechtěla. Je hezké mít místo, kde se lidé můžou hrabat v  knížkách. Nicméně je to taky velká část příjmů, takže je to tak půl na půl.

Jste sama svou paní?

Až na to, kdy jsem uvázaná tady, tak jsem. Ráda bych, aby časem byl prostor a  finance na to, abych mohla někoho najmout. Už jen tím, že jsem tady ve větším, chtěla bych sem ještě přidat další regály, aby toho tady bylo víc. A pak tady být jen do těch dvou tří hodin a mít taky nějaký osobní život. Ale to přijde.

Váš pozitivní nadhled je nakažlivý.

Nechci být úplně sluníčková, že bych problémy neviděla. Snažím se nevytvářet je tam, kde nejsou. Takže když se nedaří, tak se nedaří, ale ono se to zas někde zákonitě musí odrazit od toho dna.

Máte tady spoustu drobností, například regál na brýle. To je vaše strategie?

Určitě. Kdyby lidé nechtěli jít touhle osobní, lidskou cestou, tak si knihy objednají z internetu a mají celý nákup úplně bez osobního kontaktu. Ale pokud chtějí, a jsem ráda, že chtějí, tak se u takových věcí zastaví, usmějí se a hned je ta atmosféra jiná.

Koukám tady na zajímavou nástěnku…

To je nástěnka s poklady, co jsem našla založené v knihách. Takže tam jsou různé dopisy, agitky, pohledy... Prostě to, co tam zůstane zapomenuté. Taky tady mám nástěnku na různé tipy, není problém tam připíchnout letáček či plakát.

A jak to vidíte dál s Krmítkem pro duši?

Tato křesílka jsou tady nová, to se mi do původního obchodu v Husově ulici nevešlo, teď uvidíme, kolik sem ještě nacpu regálů a  kolik zbude místa na tyto zóny, ale vymyslet se toho dá spousta. Spojit to s kavárnou, to už je složitější. Kvůli všem těm povolením, zázemí a podobně. Ale uvidíme. Takový byl vlastně od začátku plán – mít kavárnu s antikvariátem. Ale k tomu se budu muset ještě dopracovat.

Máte vůbec čas na svůj osobní život?

Ono to vypadá, že jsem tady dvanáct hodin denně, to ne. Těch deset hodin ale asi ano. Když člověk chce, tak si čas na svůj soukromý život prostě udělá. Samozřejmě, že něco musí jít stranou, ale je to o prioritách.

Jak reagovalo Vaše okolí, když jste mu řekla, že byste chtěla provozovat v Jihlavě antikvariát?

Ze začátku samozřejmě říkali: „To nedělej, zkrachuješ!“ V tomhle jsme asi jako Češi dobří. Tento přístup je jenom u nás. Držet se toho, co máme, a hlavně neriskovat. Rodina mému plánu sice také nevěřila, ale podporovala mě.

S kým tady v Jihlavě spolupracujete?

Právě přemýšlím, že bych oslovila pořadatele Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů a nabídla jim Krmítko pro duši v novém, větším prostoru jako další místo pro festivalové dění. Třeba na nějaké čtení právě v rámci dokufestu. To jsou všechno takové nápady, které mi blesknou hlavou, ale pak je vždycky něco aktuálnějšího, takže se zase navrátím do reality. Jsem také v kontaktu s městskou knihovnou, ta mi vychází vstříc. Ona dostává také spoustu knih darem. Většinou se jí ale všechny knihy do fondu nehodí, takže je odkáže na mě. A já zase naopak. Když něco shání knihovna a  u  mě se to objeví, tak jí to dávám přednostně.

Existuje něco jako asociace antikvariátů?

Existuje, ale já se na to úplně necítím připravená. Tam jsou opravdu páni antikváři. To je už úplně jiná liga i ceny. To jsou opravdu „špekaři“.

Najdou se i tady kupci na takové cenné knižní špeky?

Najdou. Sběratelé, kteří ví, co chtějí, taky ví, že za to musí zaplatit. Těžko jim to někdo prodá levněji.

Přijíždí lidé i z jiných měst? Ano, většinou nemůžu říct, že by jezdili cíleně sem kvůli „antíku“, ale když už tady jsou, tak zajdou. Spousta lidí pak odchází s tím, že zde strávili čas, který chtěli být úplně někde jinde. Ale zase si odnesou spoustu knih. Je fakt, že lidi na dovolených utrácejí víc, než když to tady Jihlavané mají každý den před očima. Když jsou to turisti, tak si toho tady většinou najdou víc.

Jaká literatura se nejvíce prodává?

To kdybych věděla, tak prodávám jenom tu. Dobře se ale prodává duchovní literatura. Lidé přemýšlí, hledají... Spousta lidí už tuší, že takhle to dál nejde. A to je dobře.

Poslední dobou roste obliba gramofonových desek. Také je nabízíte.

Dostávám se k nim podobně jako ke knížkám. Lidé kolikrát sami volají, že mají desky, které nechtějí. Dneska už se ale zase k deskám lidé vracejí. Měla jsem tady Kryla, první vydání. Nedávno tuto desku znovu vydali a stojí tři stovky. Tady se ta stará prodala asi za sedm stovek, protože první vydání má pro sběratele hodnotu. Ráda bych tady zase zapojila gramofon. Na Husovce to skvěle fungovalo. Lidé si mohli přehrát desku, jestli nepřeskakuje nebo jestli ji neznají. To bych chtěla tady obnovit.

Hromadění knížek je vlastně nebezpečné, jak to máte doma?

To mi povídejte, no strašný! Co jsem otevřela, musela jsem koupit další dvě šatní skříně. Knihovnu na míru zatím nemám, jednou bych ale ráda.

Jak si knížky rozdělujete?

V podstatě to neumím oddělit, všechno to jsou moje knížky. Kolikrát se musím praštit po ruce, abych to do prodeje opravdu dala a zase si to nestopila domů.

Co jiné koníčky?

Pořídili jsme si dům, takže se učím zahrádkařit a pracovat rukama. Třeba tenhle stoleček jsem brousila a  natírala celý týden. Svého času jsem taky psala, nebo tedy alespoň zkoušela psát. Teď mě zase trochu svrbí prsty, že bych možná něco napsala.

Inspiruje Vás práce k vlastní tvorbě?

To ano, ale z toho, co jsem napsala, tak to jsou většinou hodně oddechové věci. Poslední dobou čtu knihy k zamyšlení, trochu filozofické a duchovní věci. Čtu mnohem náročnější literaturu, než jaká ze mě pak vypadne. Je to spíš taková terapie než spisovatelské ambice.

Jak se stavíte k dětem a kočárkům v obchodě?

Byla jsem nešťastná, že se mi do obchodu v Husově ulici kočárky ani nevešly. Tam nebylo skoro ani kde vytřít, kudy chodit. Chodila tam jedna paní se synem na vozíku. A protože by se tam ani neotočil, tak vždycky vybrala náruč knih, donesla mu to do auta a on to vyselektoval. Tady v novém prostoru ve Znojemské ulici je to jiné. Teď si tady už ta samá paní libovala, že si syn může vybrat sám.

A co děti a jejich chování v antikvariátu?

Děti jsou někdy hlučné, tak to prostě je. Kolikrát s nimi debatuju, protože mají takové ty upřímné a nezkalené nápady. Nechtěla bych to tady brát jako místo klidu, naopak bych byla ráda, aby to tady s lidmi žilo.

Vadí Vám v Krmítku rušení hlasitými telefonáty?

Telefony mi nevadí, ale on tady není ani příliš signál (smích). Když telefonuju, tak musím jít k oknu.

A co plány do budoucna, co byste ještě ráda zkusila?

Mě v podstatě fascinují lidi, co si myslí, že budu tohle dělat až do smrti. Já si tím vůbec jistá nejsem. Uvidíme, co život přinese, co mi přeběhne přes cestu. Neříkám, že bych se antikvariátu chtěla zbavit, to určitě ne, ale nebráním se ničemu. Váháním člověk nikam nedojde. Co člověk nezkusí, to neví.


Autor: Lenka Jirků



Vyhledáváme ty nejlepší zážitky ve městě.
Chcete o nich vědět mezi prvními?

Přidejte se k nám na facebooku!