Lidé, kteří překračují pravidla, jsou úspěšní. My se toho s Koudou nebáli, líčí moderátor Fugas

V legendární dvojici s kolegou moderátorem Koudou na Rádiu Vysočina. Zdroj: Archiv Milana Pindera

02.02.2019
Přestože momentálně moderuje Milan "Fugas" Pinder odpolední relaci na Rádiu Jihlava, většina lidí si ho spojuje s 90. léty a tehdejším Rádiem Vysočina. Tehdy spolu s parťákem Koudou uváděli oblíbenou ranní show. Ta trhala rekordy poslechovosti. Rozhovor redakce City.cz vypráví o tom, jak se hudebník pocházející ze slezské Karviné dostal do Jihlavy, jež se stala jeho novým domovem.

Jak vlastně vznikla netradiční přezdívka Fugas, pod kterou vás lidé znají?
Je to už asi čtyřicet let zpátky. Tehdy byl novinkou film s Louis de Funesem. Jeden z policajtů v něm byl Fugas. Nevím proč, ale přišel jsem mezi kamarády a volali na mě „Fugas, Fugas“. Proč tomu tak bylo, opravdu nevím. Jestli jsem se mu podobal fyzicky nebo jsem byl na tom mentálně jako on, netuším. Prostě mi tak začali všichni říkat. Už to asi s Fugasem doklepu až do konce.

Nemyslí si lidé, že se opravdu jmenujete Fugas? Setkal jste se s tím, že by na vás volali "pane Fugasi"?
Lidi mě tak oslovují, jako by to bylo normální. Už ne "pane Pinder", ale "pane Fugas". Už se nad tím ani nepozastavuju. Když jsem zpočátku někomu řekl, že se jmenuju Pinder, lidem bylo divné říkat „pane Fugas“. Byl jsem i na matrice se zeptat, jestli by to šlo zařadit do jména. Jenže mi řekli, že to nejde, protože to není české. Svému okolí bych tím zjednodušil práci.

Je pro vás moderátorská práce spíš povoláním, anebo spíš koníčkem?
Celý život jsem chtěl dělat, co mě baví. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel jako nad koníčkem nebo povoláním. Prostě jsem to dělal. A dělal jsem to rád. Naplno se vším, s nejlepším vědomím a svědomím. Pro mě jsou v životě důležité tyto oblasti - muzika, divadlo a cirkus, rádio, focení a nahrávání videí. To jsou věci, které mě životem provází. A všechny dělám naplno. Nedělím to, jestli to je práce, nebo něco jiného. Ze všeho, čemu se věnuju, mám trochu peněz. Dohromady mi to dá něco, s čím se dá žít. Samotné by mě to neuživilo, nebylo by to natolik „nosné".

Milan "Fugas" Pinder

- pochází z Karviné, kde se začal živit jako hudebník
- s kapelou se přestěhoval do Třebíče, aby mohl koncertovat na Vysočině
- pak nastoupil do tehdejšího Rádia Vysočina, kde deset let moderoval Ranní šou s Koudou a Fugasem
- následovala anabáze v cirkuse - klaun Fugino
- nyní moderuje na Rádiu Jihlava

Proč jste se rozhodl se této práci věnovat? Co bylo tím hlavním hnacím motorem?
Žil jsem většinu života v Karviné na Ostravsku. Ta mentalita lidí je tam trošku jiná. Tam se celý život maká. Všichni chodí do práce rubat uhlí. Aspoň za mě to tak bylo. Já se hrozně bál, že taky tak dopadnu. Ráno sfárat pod zem, odpoledne vyfárat. Jít na pivo. Pak spát. A ráno nanovo. Tohle je celý jejich život. Toho jsem se úplně děsil. Naštěstí jsem začal s kamarády dělat hudbu, založili jsme kapelu. Věděl jsem, že tohle bude moje cesta. Ne že bych tu práci nějak snižoval, to chraň Bůh. Je to hrozná dřina. Ale já prostě asi zdědil komediantskou krev. A věděl jsem, že moje kroky musí vést tudy.

Lidí z Karviné žije v Jihlavě víc. Není to zajímavé? Přece jen to je poměrně daleko.
Je zajímavé, kolik Karviňáků žije v Jihlavě. Jen já sám vím o čtyřech. Ale musím uznat, že dnes už je to město jiné. Je to úplně jiná lokalita, než když jsem tam byl já. Jenže tehdy to bylo černé město a veškerá budoucnost spočívala ve fárání pod zem. Tak možná i proto lidi odešli.

Pořád jsme se ale nedostali k tomu, jak jste se octl na moderátorském postu. A navíc zrovna v Jihlavě, tedy více než 270 kilometrů od původního domova.
V Karviné jsem začal hrát v kapele. Rocková muzika a odvážné texty tehdy neměly zelenou. My kdekoli udělali koncert, tam jsme byli zakázaní. Jeden z členů kapely jel na návštěvu do Třebíč za bratrem. A zjistil, že tady jsou běžné rockové zábavy. To byla u nás na Karvinsku nemyslitelné. Tak jsme se domluvili na přesunu s tím, že tu budeme hrát. Přestěhovali jsme se do Třebíče a pod novým názvem hráli na Vysočině. Docela se nám dařilo. V devadesátých letech jsme byli na vrcholu, jezdili jsme po rádiích. A tam jsem si říkal, že tahle práce by mě bavila.

Pořád jsme ale jen u toho, že jste to chtěl dělat. Kdy se to zlomilo a vyšlo to?
V roce 1995 jsem viděl inzerát, že vzniká nové rádio na Vysočině. Tak jsem se přihlásil na konkurz. A ono to vyšlo. Po roce práce v Rádiu Vysočina došlo k vyhodnocení výsledků poslechovosti. Společně s Koudou jsme měli nejlepší výsledky. Vedení se proto rozhodlo tyhle dva moderátory spojit. To se později ukázalo jako dobrý tah. Dalších deset let byla ranní šou fenoménem.

Deset let je hrozně dlouhá doba. Nepřišla někdy ponorková nemoc? Stávalo se, že jste se s parťákem Koudou nemohli ani vidět?
Celý život dělám s lidmi, ať už jde o rádio, divadlo či cirkus. Samozřejmě, ponorková nemoc vždy přijde. Ale zase přejde. Pokud je člověk takový, že to vzdá při prvním problému, je to jeho průšvih. Já ale vím, že život je trochu jiný. Pokud má člověk v sobě nějakou dávku tolerance a úcty k někomu jinému, nemůže se při prvním problému rozhodnout, že toho nechá. Navíc celý ten projekt byl poměrně hodně úspěšný. Každého člověka, který se snaží, aby to, co dělá, bylo úspěšné, to baví. A nás to bavilo. Tak jsme to dělali dál.

Čím to, že jste byli tak dlouho úspěšní?
Myslím si, že jsme měli štěstí na dobrou dobu. V devadesátých letech tu nebyla téměř žádná konkurence. Vysočina hrála skoro od Prahy až do Brna. Kryla prakticky celou dálnici D1. Krom nějakých dvou celoplošných rádií jsme byli jen my. Lidi tenhle model neznali. Navíc to bylo nové rádio. Posluchači nám tehdy hodně odpustili, byli tolerantní. Nějaké tří až pětiminutové vstupy nebyly problém. Dnes jsou posluchači daleko náročnější, tohle by nám asi neodpustili. Tenkrát byla taková příznivá doba. My jsme se navíc nebáli dělat něco, co bylo tabu. Většinou jsou úspěšní ti, kteří překračují pravidla. Ať už je to v jakémkoli oboru. Dodržování přesných půlminutových vstupů a podobně, to pak člověk není ničím výjimečný.

Ačkoli už je jiná doba a vy pracujete na jiné stanici. Přesto se musím zeptat. Šel byste do toho znovu?
Určitě bych do toho šel znovu. Já na tu dobu vzpomínám strašně rád. I když je to dnes úplně nereálné. Kouda je dnes jinde. A má úplně jinou funkci. Ale vzpomínám na to rád, bylo to hrozně příjemné.

Jenže ani ranní šou s Koudou a Fugasem netrvala věčně. Co rozhodlo o vašem konci na Rádiu Vysočina a odchodu z branže? 
Začnu trochu jinak, aby to dávalo celé smysl. Byli jsme oblíbení, protože jsme některé věci porušovali a říkali si, že takhle to bude dobré. Prostě jsme se domluvili, že to tak uděláme. Dotáhli jsme to. A lidi od nás to tak brali. Jenže pak došlo k částečnému odprodeji rádia. Začali do toho zasahovat lidi z Prahy či Francie. A mě prostě štvalo, že nějaký Francouz v Paříži rozhoduje o tom, co chtějí slyšet lidé na Vysočině. Takže jsem řekl, že to buď budeme dělat tak, jak chceme my. Anebo končím. Jenže bylo řečeno, že to musíme dělat po jejich. Shodou okolností tehdy přišla nabídka od cirkusu. Tak jsem si říkal, že to všechno spojím. A odešel jsem tam.

Po cirkusové anabázi jste se ale znovu za mikrofon vrátil. Jak k tomu došlo?
Ono bylo tak, že mi volal ředitel Rádia Jihlava. Tehdy jsem ještě byl u cirkusu. Prý jestli se nechci vrátit do rádia. Jenže já cirkus manažeroval. Dělal jsem "placy", sháněl reklamy, vymýšlel program. A ještě jsem účinkoval asi v jeho polovině. Takže mi případné odcházení přišlo takové podrazácké. Proto jsem řekl, že mám momentálně dobrou pracovní pozici. A že o návratu až tak dvakrát neuvažuju.

Ale stejně to nakonec dopadlo.
Za dva roky se situace změnila. Tak jsem panu řediteli volal, jestli ta nabídka pořád platí. Že bych se chtěl vrátit do Jihlavy. Řekl mi, že jo. A byl jsem zpět u mikrofonu.

Dokážete si představit, že byste dělal něco jiného? Že byste ještě jednou rádiové studio opustil?
Chtěl bych u rádiové práce zůstat. Miluju ji. Strašně mě to baví. Strašně moc. Kdyby mě to nebavilo, tak věřte, že už tam dnes nejsem. Situace je ale úplně jiná než v devadesátých letech. A hlavně taky je rozdíl v tom, že mám nějaké roky. Pro formát nějakého rádia už jsem starý. Na druhou stranu na jiná rádia ještě moc mladý. Ta možnost, kde se prosadit nebo kde se uplatnit, je v tomto už o něco menší. Co si budeme povídat, některá rádia chtějí působit mladě. Výhodou rádia je mimo jiné to, že tam není vidět, jak jste staří. Ale tím projevem, anebo možná i barvou hlasu to pro někoho znatelné být může. Nedokážu si představit, že bych teď měl jezdit třeba s ještěrkou.

Vypadáte spokojený se svým životem. Je tomu opravdu tak?
Nestěžuju si. Aktivně hraju ještě v divadle, jezdíme s Alenou Velikou dělat zajímavý program. Tohle mi vyhovuje. Ale jakmile mi něco z toho vypadne, tak jsem namydlený, protože bych se neuživil.

Rádiovou kariéru a praxi máte opravdu bohatou. Netoužil jste někdy po tom posunout se o kus dál a vstoupit před televizní kameru?
Já jsem v televizi mockrát byl. V rámci působení v kapele, či pak v cirkuse, to u nás byla televize "imrvére". Nebránil bych se tomu, ale nikdy jsem to nehnal ve smyslu, že bych se někam nabízel, že bych třeba někam psal. Neumím se nabízet. Obecně bych řekl, že to je problém herců, malířů či jiných kumštýřů. Umí hrát, ale neumí se nabízet. Obchodně jsou na tom hodně špatně. A to je přesně můj případ. Já pořád čekám na to, že někdo přijde a řekne „hele, ty jsi dobrej, pojď.“ Jenže doba je dravá. Úspěch tak mají lidi, co se nabízet umí. Anebo někdo, kdo má manažera.

Pokud se však čistě hypoteticky zamyslíte nad tím, jaký televizní formát by vás bavil. Co by to bylo?
Kdyby se naskytla možnost být v televizi, pak by mě asi bavilo něco, co se točí kolem humoru. Ale vyloženě jsem nad tím tak nepřemýšlel. Přece jen to jsou kdyby. A na ta se nehraje. Takže do detailu to promyšlené nemám. Určitě bych se ale obrazovky nebál. Spíš si myslím, že obrazovka by se bála mě vzhledem k tomu, jak vypadám. Takže je dobře, že jsem schovaný.

Máte ještě nějaké nesplněné životní sny? Něco, co by vám chybělo? Opravdu působíte strašně spokojeným dojmem.
Já jsem říkal, a spíš to je asi dáno věkem, umím se radovat z maličkostí. Člověk si pak dovede vyhodnotit, co je podstatné, důležité, a co ne. Pokud člověk žije, netrpí hlady, nemá dluhy na nájemném a dělá práci, která ho baví, to je pro mě v podstatě štěstí. Samozřejmě, nemůžu si koupit luxusní auto, musím přemýšlet nad tím, zda koupit to či ono. Ale je spousta lidí, kteří jsou na tom daleko hůř než já. I když si nemůžu koupit úplně vše, co bych chtěl, jsem spokojený. Pokud bude aspoň trochu sloužit zdraví, není důvod být nešťastný.

Takže vás neláká ani třeba výlet někam daleko do ciziny?
Tam já už byl! Byl jsem v Bulharsku. (smích) Mám výhodu, že nejsem typ člověka, co by chtěl svět procestovat křížem krážem. Když už vydělám nějakou korunu navíc, tak ji vždy radši investuju do věcí, které mě baví. Protože mám doma vlastní nahrávací studio, koupím si třeba nový mikrofon. Nebo nový objektiv na foťák. Anebo něco do divadla. Z toho pak mám radost. Navíc mám tu výhodu, že si to zdůvodním jen sám sobě.

 


Autor: Petr Jindra

Své pouto k City.cz si budoval po dobu dvou let jako externista-sporťák. Pak lásku projevil naplno a stal se plnohodnotným členem redakčního týmu.

  • Líbil se vám článek?
  • Zajímal by článek někoho z vašich přátel?
  • Máte co k článku říct? Využijte komentářů...

  • Mohlo by vás dále zajímat

    Kávu do "vratných" kelímku už lijí i na Vysočině, tři města tam omezí přísun plastu do odpadu

    15.02.2019
    Tisíce tun odpadků, kterými lidé každoročně ničí životní prostředí, jsou časovanou bombou. O to důležitější...

    Ministerští úředníci řekli ano, dopravní terminál by mohl být hotov v roce 2023

    14.02.2019
    Přestavba zanedbaného městského nádraží v centru Jihlavy v moderní dopravní uzel? O ní se hovoří už řadu...

    Pelhřimovská nemocnice šetří. Úspory za svícení čekají i hejtmanství v Jihlavě

    13.02.2019
    Osvětlení LED diodami a zářivkami ne každému vyhovuje. Je ale bezesporu výrazně úspornější. V pelhřimovské...

    Potravinová banka rozdala vloni na Vysočině 95 tun potravin za skoro 6 milionů

    10.02.2019
    5,7 milionů korun. Do takové výše se vyšplhala pomoc, kterou v loňském roce rozdělila mezi potřebné vysočinská...

    Jihlavská nemocnice zatím návštěvy neomezila. Nachlazení ji však mají odložit

    08.02.2019
    Chřipkové období je tady a s ním i tradiční a nemilé zákazy návštěv v nemocnicích. Zatímco řada těch...

    "Kouzelný“ kufřík prozradí odloženým dětem jejich minulost. "Nafasují" jej v nemocnici

    07.02.2019
    Fotografie po narození, malinké náramky z porodnice, výstřižky z novin, které popisují, co se zrovna...