Marek Hovorka: S dokumentárním festivalem rok za rokem, krok za krokem



   Jihlava
  10. 10. 2015

/ROZHOVOR/ Mezinárodní filmový festival, který je letos v Jihlavě už devatenáctým rokem, založil Marek Hovorka coby sedmnáctiletý student se svými spolužáky. Velkou zásluhu na tom má i červený telefon v ředitelně, fax a maminka coby sekretářka.

Rozhovor s Markem Hovorkou, ředitelem jihlavského mezinárodního festivalu dokumentárního filmu, nebylo i přes jeho vstřícnost příliš lehké ulovit. A přestože se nakonec organizačnímu týmu kolem zakladatele a hlavy festivalu podařilo najít volný termín v diáři, nebylo vyhráno. 

Nejprve komplikace na dálnici z Prahy do Jihlavy zpozdily (a zkrátily) dohodnutou schůzku v jedné z jihlavských kaváren. Po zhruba půl hodině povídání se však opět musel Marek Hovorka omluvit, mobil mu připomenul, že musí pro syna do školy. Vida, tak i ředitel festivalu žije běžný život, blesklo mi hlavou. 

A tak tedy, přestože diktafon začal zaznamenávat myšlenky zakladatele jihlavského filmového festivalu už v roztěkaném dopoledni, rozhovor jsme dokončili až v tentýž den navečer, kdy si opět vyhradil zhruba půlhodinu času. Inu, další ročník jihlavského festivalu se blíží…

Marek HOVORKA

  • narodil se 8. 3. 1980 v Jihlavě
  • absolvent Katedry dokumentární tvorby FAMU
  • v roce 1997 založil se spolužáky v Jihlavě mezinárodní festival dokumentu. Dodnes je jeho ředitelem.
  • první ročník festivalu získal třetí místo prestižní ceny Kristián ’97 za nejpozoruhodnější producentský počin roku
  • festival patří k největší dokumentaristické události svého druhu ve střední a východní Evropě

Asi jste se jen tak ráno nevzbudil s tím, že uděláte festival. Co tomu předcházelo? Jak vlastně festival v Jihlavě v roce 1997 vznikl? Anglické pohádky začínají souslovím Once upon a time… Tedy Kdysi dávno, za devatero horami a devatero řekami… jsem chtěl studovat dokumentární film na FAMU. Ale protože byly dokumenty horko těžko k vidění, rozhodli jsme se s kamarády uspořádat festival.

Hráli jsme v té době divadlo v gymnaziálním spolku Hobit, který vedl Zdeněk Krásenský. A společně s Jiřím Havelkou, Honzou Šprinclem, Filipem Dobrovolným a Matějem Kolářem jsme byli hlavní pětice, která se rozhodla uspořádat první ročník festivalu.

Pomohly Vám nějak divadelní zkušenosti nebo kontakty?
Určitě to pro nás bylo strašně podstatné, formovalo nás to a rozvíjelo. Ve stejné době jsme také s Honzou Šprinclem začali pořádat diskuze s různými osobnostmi, které nás tehdy zajímaly. Cítili jsme, že kulturní scéna je v Jihlavě omezená. Horko těžko jsme tehdy hledali, co nás osloví. Tak jsme se rozhodli, že jednou za měsíc pozveme někoho, kdo nás opravdu zajímá. S první besedou jsme začali v září, rok před festivalem.

S kým jste besedovali?
Začali jsme tehdy s Jáchymem Topolem, pak přijel Ondřej Vetchý, Milan Šteindler, Zdeněk Svěrák, Milan Knížák… snažili jsme se přivézt pestrou škálu osobností. Besedy jsme pořádali v aule tehdy vyšší, dnes vysoké školy a vlastně už od té první diskuze byl sál plný diváků. Ukázalo se, že ten zájem není jenom na naší straně. A jedním z dalších hostů byla režisérka Olga Sommerová, které jsme se nenápadně zeptali, co by si myslela o tom, kdybychom třeba chtěli v Jihlavě založit festival dokumentárních filmů.

Líbil se jí nápad?
Paní Sommerová vlastně řekla, „No to jste se zbláznili, to je strašné práce! Ale jestli chcete, já vám pomůžu“. Byla v té době naší první spojkou v Praze, dodala nám soupis tipů a prvních kontaktů...

Kluci z gymnázia tedy založili filmový festival. To zní vážně trochu jako z pohádky, bylo nebylo…
V devadesátých letech bylo všechno možné. Kdo chtěl privatizovat, privatizoval. Kdo chtěl být milionářem, stal se milionářem. Kdo chtěl založit festival, založil festival. Ale nikdy nevíte, jestli to, co děláte, bude mít ohlas. Mile nás překvapilo, že už na první ročník přijeli diváci z celé republiky. Kino Dukla bylo dva a půl dne plné. Šlo o výjimečnou přehlídku českého i československého dokumentárního filmu uplynulých desetiletí.

Zatímco se v Jihlavě rodil festival, ve světě se líhnul internet. Z dnešního pohledu nepředstavitelné, jak jste bez něj oslovovali filmaře a partnery festivalu…To už jsou z dnešního pohledu vtipné a těžko uvěřitelné historky. První festivalový ročník jsme ještě pořádali pod hlavičkou Gymnázia Jihlava, přeci jen nám ještě nebylo osmnáct. Vždy o přestávce jsem chodil telefonovat na sekretariát… Byl tam takový červený plastový telefon. Průšvih byl, když se hovor protáhl a já přišel pozdě do hodiny. Ale nutno říct, že učitelé se pro to snažili mít pochopení. Jak říkám, těžko uvěřitelné.

Na promítání dokumentů bývá v Jihlavě beznadějně vyprodáno. FOTO: Archiv MFDF

A druhý ročník jste tedy chodil telefonovat kam? To už jste studoval na FAMU…Ano, to už jsem byl na FAMU, tam jsem na děkanát telefonovat nechodil. Tak jsme s Petrem Kubicou, se kterým na festivalu úzce spolupracuji od roku 1998, koupili fax v jedné pražské zastavárně a všechno se faxovalo. Od té doby umím odezírat povahu dopisu či emailu z první věty. Papír z faxu totiž lezl strašně pomalu. Když už jste se dočkal, že vám někdo odpověděl, stránka se vysouvala velmi velmi zvolna. Proto jsem se naučil rozeznávat už z první formulace, zda je odpověď kladná, nebo záporná. (úsměv)

Jak jste sháněli filmy?
Filmy se v té době posílaly poštou a to ještě ne na DVD, ale na VHS kazetách. Tak jsme si filmy, které k nám přicházely z různých koutů světa, vyměňovali v krabicích od banánů. Těch véháesek se tam ani moc nevešlo, banánovek jsme měli spoustu. Horší to bylo, když začala chodit dévédéčka. Najednou to bylo levnější, jednodušší, filmů bylo víc – a také se jich do banánovky víc vešlo. To bylo zrádné, najednou trvalo mnohem déle jednu takovou krabici pořádně odkoukat. A letos nám přišlo přes tři tisíce filmů a z nich většina jsou internetové linky, dévédéček jen pár.

Shrňte Vaše dojmy z prvního ročníku? Co se Vám jako první vybaví?
Už na první ročník přijeli lidé, kteří jezdí do dneška. Velmi výrazné osobnosti. Třeba teď často v televizi vystupuje fotograf Eugen Kukla, ten už na první ročník přijel se spacákem a v kině se přímo zabydlel. Mezi hosty byli skoro všichni pozvaní režiséři, velká jména, velké legendy. Třeba Drahomíra Vihanová, která letos dostala Českého lva za přínos českému filmu, Dušan Hanák, Miroslav Janek, Helena Třeštíková, Pavel Koutecký a mnozí další.

Co bylo pak?
Po prvním ročníku za mnou přišel Petr Kubica, v té době provozovatel kina Dukla, že radnici se líbí, jak festival dopadl, a že tam je možnost získat větší podporu, že je vůle festivalu pomoci. Tým, který první ročník tvořil, se ale zcela rozpadl. Každý z nás šel studovat jinou školu. Tak jsem od druhého ročníku budoval nový tým, úplně od začátku a s vědomím, že nepůjde o jednorázovou akci. Začali jsme přemýšlet, jak filmový festival rozvíjet do budoucna. Myslím si, že síla jihlavského festivalu je v tom, že rostl postupně, rok za rokem, krok za krokem.

Co na nápad sedmnáctiletého kluka říkali rodiče? Maminka se už při prvním ročníku jaksi nechtěně proměnila ve festivalovou asistentku: Jediný kontaktní telefon, který jsem na akreditační kartičku mohl uvést, byl k nám domů. V tom nešlo číslo gymnázia použít, tam by se po třetí odpoledne těžko někdo dovolal. A tak spousta lidí dodnes vzpomíná, jak se překvapivě dovolali k Hovorkům.

To museli mít doma radost
Já jsem v té době samozřejmě nebyl večer doma, to má člověk v sedmnácti jiný program, takže maminka trpělivě vyřizovala všechny telefonáty. Doteď se ke mně hlásí lidé, kteří byli na prvním festivalovém ročníku.

Jihlavany ale festivalové dění nikdy ve velké míře netáhlo. Čím to je?
Na festival přijížděli vždy lidé z celé republiky, ale spousta Jihlavanů vlastně nevěděla, co v tom kině dělají a jak tam můžou být celý den a ještě se dívat na dokumentární filmy. Myslím, že to bylo mimo imaginaci spousty lidí a úplně to chápu.

Nebylo to o to těžší? Nezrazovali Vás místní zpočátku od myšlenky festivalu?
Nemůžu říct, že by mě někdo přímo zrazoval. Spíš to bylo takové míjení se. Proto jsme se od čtvrtého pátého ročníku snažili otevřít festival mnohem víc místnímu publiku. Uspořádali jsme velkou výstavu filmových plakátů ve všech jihlavských výstavních prostorech nebo pak projekce Živého kina. I proto začal Jihlavu křižovat festivalový trolejbus. To všechno byly drobné střípky, které měly festival místním přiblížit a zlákat je zajít do kina.

Tak tady se psal rok 2006... FOTO: Archiv MFDF

Máte vysledováno chování návštěvníků festivalu, v jaké míře se vrací a odkud? Studenti jihlavské vysoké školy dělali průzkumy, kde jim vyšlo, že zhruba čtvrtina návštěvníků festivalu jsou lidé z Jihlavy a přilehlého okolí. A také zjistili, že zhruba dvě třetiny diváků jsou ti, co se vracejí, a třetina je nová. To jsou, myslím, ideální poměry, aby festival nebyl ani lokálním, ani jen pro diváky odjinud. Lidé, kteří ho navštívili, se vracejí, to je vždy dobrá zpráva, a zároveň je tu výrazný potenciál rozvoje, schopnosti oslovit nové diváky. Za taková čísla jsme rádi.

Vždy s příchodem festivalových dní se Jihlava promění. Ulice i kavárny jsou plné mladých lidí s akreditacemi na krku. A Jihlava jakoby ožije a vyzraje…Dodneška je to publikum velmi zajímavé a musím říct, že před návštěvníky smekám. Do poslední chvíle jsem vždy nervózní, jestli diváci přijedou, nebo ne. Protože když jedete třeba na festival hraných filmů, tak buďto jedete kvůli hercům a herečkám anebo kvůli režisérům. Jsou diváci, pro které je Jihlava jednou za rok výrazná inspirace, střet s realitou, kterou třeba nemají možnost do té míry poznat. Přijedou, protože nám důvěřují, protože v minulosti viděli filmy, které je zaujaly.

Jak myslíte, že Vás osobně poznamenalo téměř dvacet let ponořených v dokumentech?Jak mě poznamenalo, těžko říct. Ale řekl bych, že dokumentární film je dobrou školou pro kritické myšlení. A kromě toho vás nutí snít. Stále vám klade otázky, co je správně, jak by se věci měly vyvíjet, jaké jsou možnosti, co komu prospívá. Letos budeme hrát jeden filmový portrét Steva Jobse. A zaujalo mě, co v něm říká. Spolupracuje s lidmi, kteří by za jiných okolností byli básníky, spisovateli, výtvarníky, muzikanty, zkrátka umělci. V tom viděl výjimečnost Applu oproti jiným firmám - a v tom mu rozumím, v našem festivalovém týmu to máme podobně.

 

Za téměř dvacet let se však hodně změnilo, internet zcela změnil spoustu oborů lidské činnosti, dokumentární film asi nevyjímaje…
V té době, v roce 1997, téměř neexistovaly celovečerní dokumenty v kinech. První i druhý festival byl spíše ohlédnutím za uplynulými dvěma třemi dekádami. Spousta režisérů uvedla to nejlepší, co v životě natočili. Aktuálně dokumentů vznikalo mnohem míň a pokud, tak především krátkometrážních a s televizním zadáním.

Svět bez internetu se zdál být větší, vzdálené země a informace nedostupnější?
Třeba hned na první ročník přijel věhlasný slovenský řežisér Dušan Hanák se svým filmem Papírové hlavy a říká, „Právě jsem se vrátil z japonského festivalu Yamagata, což je jeden z největších dokumentárních festivalů, probíhá jednou za dva roky, a můj film zde získal jednu ze tří hlavních cen….“. Přiznám se, že to pro mě byla v té době vůbec první informace Yamagatě. Ale nikdy jsem tam nebyl, bohužel, protože probíhá vždy v polovině října. Ale jedna z jeho hlavních dramaturgyní byla loni v jihlavské porotě.

Obzor světa dokumentárních filmařů se před Vámi tedy otevíral za pochodu, kdy jste poprvé navštívil zahraniční festival? V roce 1999 přijel do Jihlavy režisér Viktor Kosakovský, který se mimochodem letos po šestnácti letech vrátí. Moc se na to těším. Tehdy jako první v Jihlavě převzal Cenu za přínos kinematografii. A říkal mi: „Musíš jet do Amsterodamu, to je největší festival dokumentárních filmů v Evropě, já to zařídím.“ Bylo mi devatenáct, festival IDFA začínal ani ne za měsíc, ale on tak opravdu zavolal a zajistil mi akreditaci zdarma. Tak jsem se tam vypravil linkou Eurolines a přespával po hostelech.

Jak to na Vás zapůsobilo? Přenesl jste nějaké postřehy do Jihlavy?
Už tehdy jsem tam nad spoustou filmů kroutil hlavou a říkal si, jak se na takové snímky mohou vážně dívat.

Jak to myslíte?
Nemyslím ani tak v kině, tam jsem si našel filmové perly. Ale co jsem nestihl v kině, snažil jsem se vidět ve videotéce, také tehdy ještě na videokazetách. Zde seděli lidé z televizí a dalších festivalů a já nemohl věřit, že některé televizní věci sledovali s takovým zaujetím. Pro mě, pro mé tehdejší kamarády stejně jako pro Petra Kubicu bylo podstatné, že jsme vyrostli v kině díváním se na filmy. Ze začátku jsme chodili na artové filmy stejně jako na Mission Impossible nebo Kolju. Ale právě díky této zkušenosti jsme si mohli vytvořit vlastní názor, zjemňovat vlastní citlivost k filmu. Proto pro mě byly v Amsterdamu televizní filmy tak překvapivé. Ale je pravda, že dokument se v posledních desetiletích vždy pohyboval mezi filmem jako kinematografickým zážitkem a televizním produktem, kdy nesmí vadit, když si při sledování vyřídíte textovku.

Vyprodaný sál DKO. Častý moment jihlavského filmového festivalu. FOTO: Archiv MFDF

Virtuální svět, média, konzumace audiovizuálních sdělení a realita. Posunulo se za ta léta vnímání jejich hranic?
K tomu se letos na festivalu dostaneme, ale víc zatím nemůžu prozradit. Velkým problémem je absence filmové a mediální výchovy. Říkáte správně, že jsme obklopení audio-vizuálním obsahem. Schválně říkám audio-vizuálním obsahem, ne jenom filmem, protože jde o všechny možné typy reklam, upoutávek, televizního zpravodajství, rozhovorů na internetu, reportáží i filmů, ale pouští si je třeba i děti od dvou let. Zatímco já jsem čekal na Večerníček celý den, moje děti jich na youtube či na dvd vidí za hodinu jako já za týden. Ale tak to je a není to špatně. Jen se této změně musí přizpůsobit školní osnovy.

Internetová revoluce by tedy měla způsobit i školní revoluci?
Podle mě je naprosto nutné, aby už od mateřské školy fungovala mediální a filmová výchova. Je dobře, že jsou ve školních osnovách Punské války a středověká literatura, ale stejně tak by měl být žák či student vyzbrojen proti manipulaci, měl by mít schopnost orientovat se v pohyblivých obrazech. Je dobré vidět na vlastní oči, jak význam natočeného materiálu promění hudba, jak ovlivňuje význam podhled či nadhled, jak snadno lze rozhovor „sestříhat“. To jsou věci, které všichni nějak víme, ale dokud si je nezažijeme, nic to neznamená. Je to podobný problém jako finanční gramotnost. To je také úplně nový svět a její absence je velkým problémem České republiky. 

Můžete být konkrétní? 
Mluvil jsem s jedním vysoce postaveným bankéřem, velmi inteligentním mladým člověkem. Ten byl nešťastný, že mají banky podporovat finanční gramotnost, „Vždyť tím jdeme sami proti sobě,“ říkal mi. Takové myšlení nechápu, to je strašně krátkozraké. A snadno to skončí další krizí – z nichž, jak víme, banky vycházejí vítězně. A stejně nebezpečná je mediální a filmová negramotnost. Dnes by nikoho nenapadlo neposlat děti na dopravní hřiště, aby se naučily značky, aby se uměly úměrně věku orientovat v tom, jak přejít ulici nebo jet na kole. Ale internet či televize, potažmo všechna média, jsou stejně nebezpečnou džunglí jako město se svými spletitými křižovatkami.

Neměla by to být úloha rodičů?
Myslím, že ani většina rodičů toho není schopná. Naši rodiče i my jsme vyrostli v jiné době. Do roku 1989 tady byla cenzurovaná televize i ostatní média, neexistovala žádná pluralita názorů. A pak jsme najednou skočili do snu o kapitalismu a do snu o svobodě slova. Ale nezapomeňte, že u nás začala vysílat komerční televize jen pět let poté, co ji povolili v Německu. Není zkrátka samozřejmostí orientovat se v informacích a mít schopnost rozlišit důvěryhodnost médií nebo jednotlivých novinářů.

Zpátky k MFDF. Kdy bylo jihlavskému festivalu v jeho historii nejhůře?
Určitě nastal velký problém v době ekonomické krize. Během dvou let se staly ze sponzorských milionů statisíce, rozpočet se rychle snižoval. Ale opravdu nejhůř nám asi bylo dva roky zpátky. Ten rok, kdy jsme ještě v září a v říjnu získávali mimořádné dotace. A definitivně nás z problémů vytáhla až speciální podpora ministerstva financí. To jsem si připadal jako postavička v animovaných filmech. Vyskočíte a chvíli třepete nohami ve vzduchu, ale za okamžik už padáte do propasti. Tak přesně v tom stavu nad propastí jsme byli. A naštěstí se podařilo díky Kraji Vysočina, městu Jihlava a ministerstvu financí, tehdy Janu Fišerovi, jihlavský festival zachránit. To bylo hodně náročné. V té době ještě doznívala krize ve zvláštním Kalouskově škrcení rozpočtu - a na nás to dolehlo mírou, která by mohla být likvidační, kdyby se nenašlo výjimečné řešení.

Přitom právě za Kalouskovu TOP 09 jste dvakrát uspěl ve volbách na jihlavskou radnici. Jak si ten rozpor vysvětlit?
Kandidoval jsem jako nestraník, ale přiznávám, že pro mě spojení strany Karla Schwarzenberga se Starosty a nezávislými bylo zajímavé svou pestrostí, svým důrazem na lokální osobnosti a jistou otevřenost, kterou v sobě jiní neměli. Nejsem typ, který by hned měnil kandidátku, když se mu něco nelíbí. Zároveň jsem se ale nikdy neangažoval na úrovni celostátní politiky. Na úrovni té komunální jsem však vždy respektoval, že mě na kandidátku přijali, i když riskovali, že straníky takzvaně „přeskáču“.

Festivalová debata. Rok 2009. FOTO: Archiv MFDF

Změnilo se krizí uvažování firem z hlediska sponzoringu kultury?
Změnilo a znatelně. Dnes firmy investují téměř výhradně do okamžitého zisku, vše musí být předem spočítané. To před krizí nebylo. Patřilo k dobré firemní kultuře přispět k rozvoji české společnosti. A jsem přesvědčen, že pokud budeme přemýšlet o světě, ve kterém žijeme, jen v číslech, v úrovni zisku a růstu, nebudeme žít šťastný život. Stejně jako je důležité investovat třeba do armády, je úplně stejně důležité investovat do kultury. Protože můžete ochránit území, ale když lidé na něm nebudou mít nic, co je spojuje, když nebudou mít vlastní paměť, řeč, hudbu, texty, filmy, umění, tak se jejich identita stejně rozpadne. Člověku ale obvykle dochází to, co potřebuje, až ve chvíli, kdy to ztrácí. To už ale bude pozdě.

Jak se tato morální krize projevuje konkrétně, třeba právě v jihlavském kontextu?
Rakousko-Uhersko na důkaz své majestátnosti zakládalo muzea, první republika budovala svojí identitu při stavbě škol. Jak rozvíjíme naši tvář dnes, do čeho investujeme, jaké budovy se stavějí? Když se podíváme na Jihlavu, zdálo by se, že na tom nejsme tak špatně. Ale při bližším pohledu už tato dobrá tvář získává trhliny. Je skvělé, že máme krásně zrekonstruovaný Dům Gustava Mahlera. Ale jaká je vlastně jeho náplň? Je opravdu Mahlerovská? Za sedm let by mohl vygenerovat odbornou činnost, rozvíjet odbornou knihovnu, lákat Mahlerology, zvát školy z celé střední Evropy. Na fasády a památky zatím myslíme, ale nedáváme jim hlubší smysl. Ale i když je dnešní doba na první pohled povrchní, přetrvá to, co jde pod povrch.

Chybí Jihlavě větší „drive“, tah na branku, dravost?
Jeden z mých osobních důvodů, proč jsem kandidoval do zastupitelstva města, byl pokus o sblížení radnice s obyvateli města. Cítil jsem zde a stále cítím nemalou propast. Vzhledem k tomu, že jsem po obě volební období skončil v opozici - a to neříkám nějak zhrzeně, jenom to konstatuji -, tak moje schopnost tyto ovlivnit byla malá. Ale nepřijde mi, že se schopnost nebo způsob politiků komunikovat s občany mění. Přitom kde jinde než na lokální úrovni vzniká vztah k politice. Ten nevznikne tím, že se rozhodnete být ministrem, alespoň většinou to tak není. Vztah k politice se rodí tím, že potkáte primátora nebo náměstka a ten s Vámi něco řeší. Cílem politiky není jenom prosadit vlastní názor. Cílem politiky je, podle mě, umožnit lidem participovat na tom váš názor formulovat – chtít je vtáhnout do rozhodování, vytvořit zájem.

Asi nejsilnějším tématem posledních měsíců je v Evropě nelegální migrace lidí. Bude toto téma nějak reflektovat letošní festivalový ročník?
V současné době se situace velmi dynamicky vyvíjí. Stále zvažujeme, jakým způsobem toto téma na festivalu uchopíme.

Vzniká na to téma nějaký očekávaný dokument?
Dokumentů vzniká spousta, otázka je, aby vznikl nějaký opravdu kvalitní dokument. Ale takové filmy uvidíme spíše za rok za dva. Dokument není obvykle v roli médií, která realitu často spoluvytvářejí, ale spíše někým, kdo i tu mediální realitu reflektuje. Jak říká režisér Karel Vachek, vše, co točíte, musíte točit s vědomím starých novin. Čtení rok starých novin je úsměvné, protože vy už víte, jak se děje vyvíjely, ale pisatelé to v tu chvíli nevěděli. Dokumenty by se takovému úsměvnému čtení měly vyhnout.

Jak Vy osobně vnímáte současný problém s migrací uprchlíků?
V rámci polarizace, která nyní v Česku panuje, jsem samozřejmě na straně těch, kteří uprchlíkům chtějí pomoct. Ale důsledně promyslet příčiny a důsledky je podle mě stejně tak důležité. Když dnes někdo říká, nebudeme pomáhat uprchlíkům v Evropě, měli bychom jím pomáhat v Sýrii, tak si vzpomenu, že před půl rokem, před rokem, se říkalo, nebudeme pomáhat nikomu v Sýrii, ať si to tam vyřeší sami. To je zvláštní pokrytectví, když si dnes nepamatujeme, že jsme si před rokem mysleli: to není náš problém.

Marek Hovorka, Nina Numankadic, Katerina Seda na závěrečné párty. FOTO: Archiv MFDF

Zpátky do Jihlavy. Na co se letos nejvíce těšíte?
To je těžké říct, na co já se těším, protože těch věcí co se bude dít paralelně je strašně moc. Pro mě je důležité, aby festival fungoval jako celek, aby právě ty různé detaily, se kterými se snažíme vyhrát, zafungovaly, protože to dotváří potom tu unikátní podobu a ten jedinečný zážitek, se kterým diváci odjíždějí a ke kterému se vracejí.

Konkrétně?
Festival budujeme jako artefakt, rozhodují detaily. Mezi ně patří jak určitý výběr filmů, hostů, doprovodného programu, tak i divadelní stan, architektura a grafika. Všechny tyto věci musejí zaklapnout dohromady. Co mě letos těší je, že držitel ceny za přínos kinematografii Godfrey Reggio pro nás natočil festivalovou znělku. To je skvělé.

K festivalu také neodmyslitelně patří čáry křídou městem, stánky s občerstvením, vlajky v ulicích…
To ano a já, kdybych byl Jihlavák, který nikdy nebyl na festivalu, zkusil bych zajít do nějaké festivalové kavárny třeba jen na kafe. Jen se tak podívat, ochutnat tu atmosféru. Nebo si vybrat jeden film, vzít na něj svoji ženu, slečnu, kamarády a udělat si neobvyklý večer. Není nutně nutné do festivalu hned vletět, koupit si akreditace a chodit na pět filmů denně. Ale zkusit si najít svou cestu.

Letos vůbec poprvé v historii festival překročí hranice Jihlavy
Letošní novinkou je rozšíření festivalu do Třeště, kde po pět večerů, od středy do neděle, každý večer promítneme jeden český dokument. Pokud bude zájem ze strany diváků, především asi z přilehlého okolí, potažmo celého kraje Vysočina, mohla by být Třešť rozvojovým místem festivalu. Ideální právě pro lidi, kteří nechtějí být součástí té nejhutnější festivalové atmosféry a stát ve frontách před kinosály, ale chtěli by zajít na pár projekcí do kina.

Jak vidíte dokumentární festival za dalších devatenáct, dvacet let? Bude stále v Jihlavě?
Je otázka, jestli bude a jak bude vypadat film. To myslím, že dneska nikdo neví, a nedej bože, aby byla válka.

Válka?
Ve chvíli, kdy vytvoříte nepřítele, začínáte chystat válku. Dnešní svět přemýšlí optikou nepřátel víc než dřív. Je v zájmu nás všech nepodléhat hysterii, uchovávat si odstup a promýšlet svět kolem nás. Válka je totální zlo a utrpení. A že není jen z učebnic a vzpomínek důchodců, už tušíme od ukrajinské krize. Ale stále je dost času nepodporovat ty, kteří vyostřují nálady a vyrábějí nepřátele.

Marek Hovorka na podiu. Festivalový rok 2011. FOTO: Archiv MFDF




Autor: Michal Kolařík

Zakladatel portálu City.cz. Projekt, ještě pod názvem Jihlava City, získal 3. místo v soutěži Rozjezdy roku 2015 v Kraji Vysočina.

Další rozhovory