Největší neúspěch byla cesta na elektrokolech, míní digitální nomádi Lukáš a Lucka



  27. 08. 2019

Kanada, Mexiko, Aljaška... devatenáct zemí za jeden rok. Lucka a Lukáš Koneční jsou pár digitálních nomádů, tedy lidí, kteří mohou pracovat ze všech koutů světa. Teď se usadili zpátky v Česku. Účastníci Letní žurnalistické školy v Havlíčkově Brodě měli možnost s nimi besedovat ve středu 21. srpna. Jaké byly jejich začátky? Čeho litují? Jaké jsou jejich plány do budoucna?

Jaký byl první impulz stát se digitálními nomády?

Lucka
My jsme se nikdy nerozhodli stát digitálními nomády. Rozhodli jsme se, protože jsme měli práci, která byla pouze online. Když totiž pracujete doma, snadno chytíte ponorkovou nemoc a potřebovali jsme chodit víc ven a sbírat inspiraci. Nemáme problém jeden s druhým, ale spíš s tím prostředím a monotónním životním stylem. Naše nomádství začalo cestou do Calgary v Kanadě. Já už jsem částečně pracovala z domu, ale dodělávala jsem ještě školu, tak jsem se nechtěla nechat zaměstnat nastálo. Vzdělání na prvním místě. Do Kanady jsme odletěli protože celý život cestuju s rodinou a tak jsem Lukášovi řekla, že letím pryč na pracovní vízum a ať si dělá co chce.

Lukáš
Tak jsem letěl taky, ale moc nadšený jsem z toho nebyl. Nejdřív jsme říkali, že to bude jen na dva měsíce, ale nakonec se mi tam tak zalíbilo, že jsem přesvědčil Lucku, abychom zůstali celý rok.

Odrazoval vás někdo od vašeho rozhodnutí pracovat na cestách? Přeci jen to není v našich končinách úplně obvyklé. Jak reagovalo vaše okolí?

Lukáš
V našich rodinách jsou stále lidé, kteří vůbec nerozumí, co vlastně děláme. Chápou, že cestujeme, že si vyděláváme, ale pořád mají pohled: „A kdy začnete opravdu pracovat? Co budete dělat, až skončíte vysokou?“ Tak jim říkám: „No neboj babi, furt to samý.“
K tomu mám historku se svým tátou, když jsme se poprvé vrátili z Kanady. Dřív jsem měl hodně „nalajnovaný“ život. Střední, vysoká, práce, dům. Dokonce jsme si společně s otcem založili i malou firmu. A on špatně nesl to, že jsem odjel na takhle dlouhou dobu. Po našem prvním návratu jsem mu oznámil, že plánujeme jet zpátky na devět měsíců a on se beze slova zvedl, odešel a bylo vymalováno. Jeho vztek chvíli trval, nechtěl se se mnou vůbec stýkat, nebo mluvit. Nakonec se to ale zlomilo, on si to přebral a teď máme ten nejlepší vztah, jaký jsme kdy měli.

To ráda slyším. Podělíte se o nějaký svůj neúspěch a jak jste se z něj poučili?

Lukáš
Náš největší neúspěch byl rozhodně pokus vyjet na elektrokolech do Evropy, kde nás postihoval jeden průšvih za druhým. Například se nám podařilo utopit zbrusu nový MacBook, což pro naši práci rozhodně nebylo ideální. Počítám, že jsme ztratili dobrých dvě stě tisíc korun za čtyřicet dnů.

Lucka
Ano, cesta na elektrokolech byla hodně těžká, ale na druhou stranu si z toho zpětně děláme srandu a snažíme se to všechno brát pozitivně. A poučili jsme se z toho tak, že už rozhodně na kolech takhle daleko nikam nepojedeme a že zvládneme víc, než si myslíme. Lukáš je třeba výborný v rychlé adaptaci na nové prostředí. Já jsem neměla daleko ke zhroucení, když jsme v Kanadě sdíleli kuchyň se čtyřiceti lidmi a jednou myší a on to všechno bral, jak to přišlo.


Přátelíte se s lidmi, které na cestách potkáte? Zvládáte tyto vztahy udržovat? A co vaši přátelé v Česku?

Lucka
My se moc nesocializujeme, ale v Česku máme několik přátel, se kterými máme velmi pevný vztah, když se nevidíme třeba i rok. Většinu z nich jsem třeba potkala tady na Letní žurnalistické škole. Všechny moje družičky jsem poznala tady. Každý rok jsem posbírala jednu.
Na cestách nová přátelství nevyhledáváme, ale máme hodně přátel, které jsme poznali v Kanadě. Například moje kamarádka, Mexičanka žijící v Kanadě. Kvůli ní jsme se vlastně rozhodli vydat se do Mexika. Nejsme typ lidí, kteří by vylezli z pokoje v hostelu a šli si povídat. Někdy si říkám, že to je škoda. Často se seznámíme spíš přes známé.
Přátelství se určitě snažíme udržovat. Víme, že se na náš okruh přátel pokaždé můžeme spolehnout, že nás podrží, když je budeme potřebovat pomoc, a to samé oni mají v nás.

Lukáš
Občas se seznámíme úplně náhodou. Zavolá kamarád s tím, že má další dva kamarády, co cestují po Evropě, jestli by u nás nemohli přespat. Snažíme být otevření a poznávat tímto způsobem nové lidi.

Co vás přimělo zůstat na delší dobu v Česku?

Lukáš
Už to bylo dlouhý :)

Lucka
Nemáme rádi teplo, už jsme se naučili španělsky a chceme pejska.
Dalším faktorem je naše rodina. Oba máme s rodinami velmi dobré vztahy, a to nám asi chybí nejvíc. Například já jsem zvyklá volat si s mamkou každý den, ať už cestujeme, nebo jsme doma. Také jsem dostala takový ten pocit, že už jsem nabažená. Před rokem jsem si myslela, že potřebuju být všude a vidět všechno, ale najednou mi došlo, že už to není nutné.

Zajímají vás cesty Lukáše a Lucky? Hledáte užitečné informace o cestování, zahraničních platebních kartách, letenkách nebo třeba tipy na dobré kavárny? Podívejte se na blog www.loudavymkrokem.cz. Oba jsou také aktivní na sociálních sítích. Na Instagramu je najdete jako @loudavymkrokem, @endijka, @lukaskonecny.

Autor: Klára Kropáčková, Letní žurnalistická škola Havlíčkův Brod




Autor: ) ( red

Další rozhovory