​„S Jardou Holíkem jsme měli sázku. Chtěl mě vyhecovat,“ vzpomíná Oldřich Válek na spoluhráče z jihlavské Dukly

"Když jsem přišel do Jihlavy, byla tam sestava silná, nastoupil jsem až po půl roce na vojně a rovnou do útoku se starým Holíkem." Foto: Lukáš Tichánek

21.06.2015
Letos pětapadesátiletý Oldřich Válek byl velký hráč a stále je i velký srdcař jihlavské Dukly. Podobně, jako byl i Jaroslav Holík. S legendárním hráčem Dukly Jihlava, který zemřel letos v dubnu ve věku 72 let, hrál Oldřich Válek v jednom útoku.

Tah na bránu. Tím byl Oldřich Válek jako hokejista pověstný. Od mládí je velký srdcař Dukly Jihlava. Foto: Lukáš Tichánek

S Jaroslavem Holíkem se jako hráč jihlavské Dukly setkal Oldřich Válek coby nastupující mladá krev a bažant v armádním klubu. Oproti tomu Holík byl zkušený mazák a přirozený šéf mužstva. Oldřich Válek v rozhovoru pro JihlavaCity.cz zavzpomínal nejen na vztahy s Jaroslavem Holíkem.

Rozhovor za slunečné soboty probíhal v útrobách moravskobudějovického zimního stadionu, hned vedle koupaliště. „Tam mě to neláká. Pro mě je voda teplá tak akorát ve vaně,“ vtipkoval Oldřich Válek. 

A prozradil i to, čím se nyní bývalý vynikající hokejista živí. „V současné době pracuju jako každý normální člověk, v Litobalu vyrábíme papírové krabice. Jsem zařazený jako skladník, ale skladníka tam máme jednoho šikovnějšího, já se okamžitě naštvu, jsem proto na dílně a dělám, co se dá,“ rozpovídá se urostlý Oldřich Válek, zatímco míchá kávu, kterou si uvařil přímo v zázemí "zimáku". 

Tam i trénoval tamní hokejisty. „Jako trenér áčka v Moravských Budějovicích jsem skončil, teď budu pokračovat jako asistent trenéra, takže jsem osvobozen od letní přípravy a musím říct, že jsem docela rád, jinak bych toho přes léto moc neudělal. Celé dny trávím na chatě, kterou přebudovávám na letní sídlo,“ dodal Válek úvodem.

Kdy jste naposledy stál na bruslích?
Není to tak dlouho, před pár týdny, kdy jsem hrál ve výběru veteránů proti ruskému Gazpromu na Kladně a zjistil jsem, že už tam nemám co dělat. Rusáci mají třikrát týdně tréninky a jsou normálně placení. V našem týmu hrál třeba Vlasák, Čajánek a dostali jsme 7:1, vůbec jsme neměli nárok.

Vy jste byl v týmu nejstarší?
Ještě snad Richard Farda je starší než já, ten tam teď ale nebyl, takže jo, už se mi několikrát stalo, že jsem byl nejstarší.

Říkal jste, že už to není pro Vás?
Hlavně na to, abych chodil třikrát, čtyřikrát týdně na led, nemám čas a je to znát. Tři roky jsem nic nedělal, kolena trpí, ty já mám hodně bolavý a ten pohyb je tak hodně špatnej. Kdyby bylo zdraví, tak asi jo, ale takhle já ten zápas vždycky přetrpím.

Vím, že Váš syn Patrik hrál hokej za žáky v Třebíči, jak se mu vede?
Bohužel, stalo se to, že rychle vyrostl a měl kvůli tomu problémy s koleny. Nechtěl jsem mu je nechat vrtat a léčil se tak jen tím, že nic nedělal. Ale tím, jak roste a roste, problém přetrvává. Vynechal rok, přechod ze žáků do dorostu. Druhý rok jsme teda nechali koleno spravit a teprve letos v lednu začal chodit znovu na brusle a stihl za Třebíč asi šest nebo sedm zápasů v dorostu, ale cítil bolavé zase druhé koleno. Je to pár týdnů, kdy byl na operaci i druhého kolene a teď chodí o berlích. Tak uvidíme, jak to s ním bude dál. Chce hrát, tři sezony mu budou hodně chybět, uvidíme, jak bude ctižádostivý. I když je pravda, že i když na ledě nebyl rok a půl, nedopadl v kanadském bodování úplně nejhůř, pár gólů i dal.

Kde ho vidíte za pár let?
Nevím, jestli to je mnou, ale je pravda, že tu tendenci jít z Třebíče do Jihlavy jako já tehdy, měl taky. Ale když by to k tomu nebylo, tak se nedá nic dělat. Ale jde spíš o to, aby ten hokej hrál a vypracoval se. Věřím, že se mu to podaří.

Třeba až do NHL?
Proč ne. A s Patrikem jsme fanoušci, to zase jo. Každý máme svůj klub v NHL. Já fandím Chicagu, on Tampě. A je pěkné, že se letos povedlo oběma týmům postoupit do finále. A zatím mám navrch, tak si ho trochu dobírám.

Proč fandíte zrovna Chicagu?
Já nevím, asi jsem byl v minulém životě Indián. Když vidím Indiána…tak to je pro mě.

Byl jste někdy v USA? 
Jediné, co jsem kdy byl v Americe, tak v Seattlu, kudy jsme jen přejeli z turnaje ve Vancouveru.

V NHL Oldřich Válek fandí Chicagu. A na rozhovor přišel v triku s logem tamního hokejového klubu. Foto: Lukáš Tichánek

Jako rodák jste také začínal hokej v Třebíči, můžete na to vzpomenout, kdy jste poprvé stál na bruslích?
No, ale na co mám vzpomenout, když už to je dávno (smích). Střípky si pamatuju, v šesti letech v první třídě jsme byli skupinka na Polance, už ani nevím, jestli tam byl nábor ve škole, fakt si to nepamatuju. Tenkrát jsme se domluvili a začali chodit, parta kluků, kteří jsme spolu vydrželi kamarádit až do vojny, kdy jsme se rozprchli. Dodnes se ale kamarádíme, i když se už tolikrát nevidíme.

A pak jste šel na vojnu do Jihlavy.
Tenkrát to bylo takový složitý. Třebíč tenkrát bylo béčko Komety. No a já jsem měl v osmnácti jít do áčka do Brna a podepsali se mnou přestupní lístky, že jsem hráč Komety. No a moje babička, která mě k hokeji dovedla, podepsala, když mě přijeli lanařit z Kladna, že bych mohl jít hrát tam. Takže jsem měl dva přestupní lístky. Ale od mládí jsem byl Duklák, měli jsme v Třebíči mezi sebou neuvěřitelný boje, jestli Kometa nebo Dukla, většinou tu ale převládala Dukla. Pak ale udělali z Třebíče tenkrát jakousi farmu pro Kometu. Od mládí ale vím, že v pranicích ve škole Dukláci nad příznivci Komety vyhrávali.

Proč Vám osobně byla Dukla od dětství bližší?
To už ani nedovedu vysvětlit, Jihlava pro mě byla srdeční záležitost. Jezdili jsme už jako žáci do Jihlavy a dívali se na tréninky Dukly Jihlava a když jsem tam viděl osobnosti, jako byl Jirka a Jarda Holík…

S Jaroslavem Holíkem jste pak i hrál v útoku Dukly.
Když jsem přišel do Jihlavy, byla tam sestava silná, nastoupil jsem až po půl roce na vojně a rovnou do útoku se starým Holíkem a Pepíkem Augustou. Jarda Holík byl dirigent, já jako mladej si pamatuju, jak stál Jarda na modré, hokejkou ukázal dopředu a „mladej jeď!“, tak já jel dopředu, tam jsem ztratil puk, zbourali mě a on mezitím přijel na útočnou modrou, mezitím se to ale převalilo a to jsem zase od něj slyšel „mladej, vracej se!“ (smích). To byly moje začátky se starým Holíkem.

Jaroslavu Holíkovi se říkalo šéf, jak jste to měl těžké, když jste přišel jako nováček na vojnu?
Je to neuvěřitelné, když jsem přišel poprvé do kabiny, pozdravil dobrý den, a ty osobnosti, které jsem do té doby sledoval, najednou byly vedle mě. Byl to jeden ze splněných snů, vidět vedle sebe takové hráče. A to mě ještě posadili v šatně z jedné strany vedle Jardy Holíka, ze druhé byl Souška (obránce Jan Suchý). Měl jsem se co učit, i hokejově samozřejmě (smích).

Jaroslav Holík je legenda, Vy také máte dres pověšený nad ledem jihlavském stadionu, jaké jste spolu měli jako dvě osobnosti vztahy?
Vím, že jsme se se starým hádali, byli jsme oba dva impulsáci. A Holík je Holík, tam už nikdy nikdo jako šéf nebude fungovat tak, jako on. Vycházeli jsme spolu, měli jsme spolu i dokonce nějakou sázku uzavřenou, říkal jsem mu, že za svou druhou sezonu dám já nevím kolik gólů. Vsadili jsme se o sud piva a nakonec z té sázky sešlo, protože „starej“ byl takovej, že se vždycky snažil vytočit ze sázky, když by prohrál, v tomhle byl pacholek (smích). Ale myslím, že to bylo spíš o tom, že mě Jarda Holík chtěl vyhecovat k tomu, abych to dokázal.

Takže ve Vás cítil potenciál.
Možná to udělal právě z tohoto důvodu. Nemůžu na něj nadávat, v osobním životě byl super člověk. Když pak trénoval a já už jsem také měl nějaké jméno, tak jsme spolu měli pár nesrovnalostí. Protože on po mně něco chtěl, já už jsem byl hotovej hráč a cejtil sem se dotčenej, když mi něco řekl, tak jsme byli jak dva kohouti. Takže když byl led, to bychom si vjeli do vlasů, ale jinak mimo hokej jsme měli skvělé vztahy.

Myslím, že jste spolu měli pak i trénovat?
Později jsem měl jít trénovat áčko do Dukly, Jarda Holík měl být hlavní trenér a já jeho asistent, sám si mě tehdy vyžádal. Tenkrát mi říkal: „já si tam nahoře na střídačce sednu a všechno budeš dělat ty, já už na led chodit nebudu,“ (smích). Předtím jsem už trénoval jihlavský dorost s Jirkou Holíkem, nakonec ale trénování v áčku kvůli změně vedení nedopadlo. Mrzí mě to, protože některé lidi, kteří Duklu prodali do první ligy, byli u toho.

Vy si myslíte, že tenkrát když Dukla v baráži se Znojmem sestoupila, nebylo to jen o sportu?
Naprosto, naprosto.

Cítím, že byste pro Duklu pořád dýchal. Jste s někým ze současného vedení v kontaktu?
Občas se potkáváme s Bedřichem Ščerbanem na různých zápasech veteránů.

A asi byste byl rád, kdyby pro Vás byla možnost se do Dukly vrátit…
Bylo mi řečeno, že bych musel trénovat alespoň druhou ligu, trénoval jsem jen krajský přebor. Mám ale licenci B, s tím bych mohl dělat asistenta, ale jako hlavní trenér být nemůžu.

Mladí by k Vám ale vzhlíželi jako hokejovému vzoru…
V Dukle je teď hokejová akademie, a tam jsou študovaní, pro mě není místo, bohužel. Proto se u nás děje, co se děje, máme hodně dobrých hokejistů, ale z drtivé většiny ty mužstva jsou složená z dětí zbohatlíků. To si myslím já. Kdybych v té době, kdy jsem začínal, byly v hokeji takové podmínky, jak jsou teď, tak bych nikdy hokej nehrál, protože by na to babička, se kterou jsem žil, neměla. Nehledě na to, braly se děti z okolních vesnic, to byli největší talenti. Jenže dneska, když na to rodiče nemají, kluka na hokej nedají.

Ještě se vrátím k Jaroslavu Holíkovi. Kdy jste se viděli naposledy?
Bylo to vloni na hotelu Sen, kde bývá vždycky setkání hokejových veteránů. Už tam byl jen chvíli. I když to byl silný člověk, bylo na něm vidět, že ho už ta nemoc rozkousala natolik, že už z něj i ta jeho pověstná zarputilost vyprchala. Prohodili jsme spolu pár slov, nechtěl jsem ho litovat, to by mu vadilo a to nemá nikdo rád. Přitom vidíte, že to je hrozný, že i kdybyste chtěli pomoct, nemůžete.

Na zimním stadionu v Moravských Budějovicích je Válek hokejově doma. Za Moravské Budějovice hrával, nyní tam trénuje. Jeho snem je však stále post trenéra jihlavské Dukly. Foto: Lukáš Tichánek 

S Duklou Jihlava jste získal čtyři tituly, z mistrovství světa máte zlatou, stříbrnou i bronzovou medaili. NHL jste si ale nikdy nezahrál. Když se ohlédnete zpátky, co k tomu řeknete?
Že jsem byl hroznej vůl, že jsem tenkrát, když jsem byl mladej, neutekl. Dneska jsem mohl být ještě oslavovanej. Tenkrát když jsem šel na vojnu, byli jsme na nějakém zájezdu na tři týdny v Kanadě a tam za mnou jezdil z Vancouveru agent, který mě po každém zápase lanařil. Já jsem měl strach, tenkrát tam s námi jezdili i „vočka“ a někdo mi dokonce tehdy říkal, že kdybych tam zůstal, je to dezerce a někdo mi přijede vpálit kulku do hlavy. Navíc babička tenkrát byla po mrtvičce a krátce poté, co jsem se z Kanady vrátil, jsem se navíc ženil. Taky jazyková bariéra byla problém.

Nakonec jste stejně později do zahraničí zamířil…
V té době, když jsme byli na tom turnaji v Kanadě, jsem měl hodně kamarádů, se kterými jsem hrál, byli jsme parta ani jsem nepřemýšlel, že budu hrát do skoro čtyřiceti hokej a budu v dalších deseti mančaftech. Když jsem byl později ve Finsku dva roky, pořád jsem chtěl ujíždět domů. Později v Norsku už mě to přešlo. Ale asi byla chyba, že jsem tenkrát v Kanadě ten rozhodnej krok neudělal, to byl asi můj největší omyl v životě.

Kde se Vám za Váš hokejový život líbilo nejvíc?
Hrál jsem ve Finsku, Norsku i Francii. Nejvíc se mi líbilo ve Finsku, přitom nemám rád zimu, ale tam byla zima taková, že se to neuvěřitelně dalo přežít. Když byla zima, nasněžilo šedesát čísel a drželo to celou zimu. Tam těch pěkných dnů byla fakt hodně, líbila se mi příroda, nevím, jestli tak vypadám, ale asi jsem romantik nebo něco takovýho.

Jakou ligu jste tam hrál?
S Lahti jsme první rok postoupili do nejvyšší soutěže, což byl velký úspěch a další rok jsme hráli ligu. Přes léto jsem byl tři měsíce v chatové oblasti, kde byla nádherná příroda. Všude rostly obří křemenáče, vylezl jsem z chaty a mohl jsem si dělat oběd, oni to tam navíc nesbírají. Se spoluhráčem Jardou Benákem jsme třeba zastavovali u silnice a sbírali houby, no prostě typičtí Češi (smích). Příroda byla nádherná, díky lesům a jezerům…v Norsku tam už tolik ne, tam už to bylo takový moc vikingovský.

Máte přezdívku „El Obro“ jak to vzniklo?
To nebyla přezdívka, to byl největší omyl v přezdívkách, tak mi v životě nikdo neřekl. Mně říkali všichni Oldo, žádná přezdívka se nikdy nechytla.

Ale ve všech rozhovorech jste tak uváděný.
To vzniklo tak, že za spoluhráčem Vláďou Kamešem na mistrovstí v Praze v roce 85 přišli s rozhovorem a zeptali se na mě. A on jim řekl: „Jó, to je náš El Obro kapitáno“. A oni se toho novináři chytli, nikdo mi tak nikdy jinak neřekl. Pak sem tam někdo z legrace, ale že by to měla být moje přezdívka, to ne.

Kromě dvou synů máte i dvě dcery a také už vnoučata. Jaký jste jako dědeček?
Jsem takovej dědek na baterky, jak žiju jinde, tak to nějak neprožívám, vůči dcerám je to blbý, ale jsem rád, že mají své rodiny. Jsem podruhé ženatý a s manželkou máme svůj život.

Vy ještě nemáte důchodový věk, ale přemýšlíte už, jaký by byl Váš ideální život v důchodu?
Já mám už dávno důchodový věk. Podle zdraví a toho jak se ráno probudím…zrovna dneska jsem ráno říkal tchýni, že by bylo zajímavý, kdyby mě někdo natočil, jak ráno vstávám. To by byl internetový hit. Než si jen natáhnu ponožky, to je neštěstí…

A jak si představujete ideální důchod?
Potřeboval bych takovej důchod, abych si koupil nějakou haciendu v teplých krajích a tam bych nic nejedl, protože tam jsou jen ryby, a ty já nejím. Mně by stačilo sluníčko, abych ležel celý dny někde na sluníčku, to by bylo ideální.


Autor: Administrátor Administrátorský

  • Líbil se vám článek?
  • Zajímal by článek někoho z vašich přátel?
  • Máte co k článku říct? Využijte komentářů...

  • Mohlo by vás dále zajímat

    Kávu do "vratných" kelímku už lijí i na Vysočině, tři města tam omezí přísun plastu do odpadu

    15.02.2019
    Tisíce tun odpadků, kterými lidé každoročně ničí životní prostředí, jsou časovanou bombou. O to důležitější...

    Ministerští úředníci řekli ano, dopravní terminál by mohl být hotov v roce 2023

    14.02.2019
    Přestavba zanedbaného městského nádraží v centru Jihlavy v moderní dopravní uzel? O ní se hovoří už řadu...

    Pelhřimovská nemocnice šetří. Úspory za svícení čekají i hejtmanství v Jihlavě

    13.02.2019
    Osvětlení LED diodami a zářivkami ne každému vyhovuje. Je ale bezesporu výrazně úspornější. V pelhřimovské...

    Potravinová banka rozdala vloni na Vysočině 95 tun potravin za skoro 6 milionů

    10.02.2019
    5,7 milionů korun. Do takové výše se vyšplhala pomoc, kterou v loňském roce rozdělila mezi potřebné vysočinská...

    Jihlavská nemocnice zatím návštěvy neomezila. Nachlazení ji však mají odložit

    08.02.2019
    Chřipkové období je tady a s ním i tradiční a nemilé zákazy návštěv v nemocnicích. Zatímco řada těch...

    "Kouzelný“ kufřík prozradí odloženým dětem jejich minulost. "Nafasují" jej v nemocnici

    07.02.2019
    Fotografie po narození, malinké náramky z porodnice, výstřižky z novin, které popisují, co se zrovna...