Sezení na traktůrku je až za odměnu, říká muž, který se stará o jeden z nejlepších fotbalových trávníků v Česku




Jsou vynášení do nebes, když se daří, a také zatracovaní, když výsledky nejsou. Tvoří dějiny a historii každého sportovního klubu. Hvězdy. Legendy. Jenže každý (nejen) fotbalový klub má i méně viditelné hrdiny v zákulisí, kteří zajišťují třeba to, aby se na hřišti vůbec mohlo kopnout do balónu. Jedním z nich je i 42 letý Pavel Pospíchal, který se stará o jeden z nejlepších trávníků v českých fotbalových soutěžích.

S FC Vysočina a zeleným trávníkem je spjatý celý jeho dosavadní život. V klubu se, ještě coby mladý odchovanec Spartaku Jihlava, postavil do jihlavské brány v pohárovém utkání proti tehdy ligovým Drnovicím s hvězdnými jmény v kádru.

V klubu pracujete už od roku 1998, odkud vedla Vaše cesta do klubu? 

V klubu jsem už od dětství - v šesti letech jsem v Jihlavě nastoupil do fotbalové přípravky, prošel jsem mládežnickými kategoriemi až do osmnácti let, pak jsem odešel na vojnu. A po vojně už v FC PSJ Jihlava chytal kolega, gólman Martin Padrnos a sháněli ještě údržbáře trávníku a stadionu. Jelikož mě to vždycky bavilo, práce kolem trávníku, tak jsem to vzal. 

V té době jste zároveň i chytal za klub? 

No, chytal… byl jsem v kádru “áčka” do nějakých jednadvaceti let. Odchytáno moc ve druhé lize nemám, vlastně vůbec, ale byl jsem tady, účastnil se tréninků, seděl na lavičce…

Jak to tenkrát v poloprofesionálním klubu chodilo? 

Chodili jsme do práce, pak dopolední trénink, po tréninku zase do práce, mezi tím rychlý oběd, pak zase trénink. Když jsem přišel z vojny, začínal jsem v MSFL, pak jsme postoupili do druhé ligy. Následně do týmu, k nám místním, začali přicházet profesionální hráči.

Od té doby uběhlo poměrně hodně let a hlavně, klub má za sebou překotný vývoj. Byla už tenkrát ta nálada v klubu, my chceme být prvoligoví? Jak jste ty ambice už tenkrát vnímal? 

Pan Tulis tenkrát už ty cíle měl, ano. Byla to hezká představa, tady přitom nic nebylo, stadion, nic. Vybavení na úrovni divize. Nedokázal jsem si představit ani to, že tady vyroste nová tribuna. Dnes v divizi mají lepší vybavení, než jsme měli my tenkrát, v tom 98. roce. 

A vy jako místní hráči, byli jste ztotožnění s tím, že je to váš cíl, že je to reálné? Věřili jste tomu, že se v Jihlavě někdy bude hrát fotbal proti Spartě, Slavii, Plzni nebo třeba Baníku? 

Určitě jsme věděli, že musíme postoupit z MSFL do druhé ligy. To byl náš cíl. Do první ligy se postoupilo až v době, kdy jsem už v týmu nebyl jako hráč. Pak jsem odešel chytat do Havlíčkova Brodu a do divize ve Žďáru nad Sázavou. 

A v té době jste i nadále pracoval i v FC Vysočina? 

Ano, jako správce a zároveň jako trenér žákovských gólmanů.

Za tu dobu, jak se pro vás změnily pracovní podmínky a co je dnes vaší náplní práce? 

Starost o trávník a okolní plochy, umisťujeme reklamní panely a vše kolem údržby, co časově zvládáme. Jsme na to dva.  Staráme se o pět travnatých hřišť a dvě hřiště s umělým povrchem plus sportovní areály. Dřív jsme na to byli čtyři a k tomu externí pracovník. 

Před lety, když se zaváděl vyhřívaný trávník, hovořilo se o něm jako špičkové technologii. Tenkrát to měl být snad nejlepší trávník v lize? 

Ano, to byl a platí to pořád, myslím si, že ano. Vyznačuje se vysokou propustností, může pršet třeba týden a pořád se na hřišti dá hrát. Z trávy se navíc nevykopou drny. 

Pak také vyhřívání. 

To dnes musí být v nejvyšší soutěži, ve druhé lize vyhřívání ale nevyužijeme. 

Před pár lety byly plány na dostavbu stadionu, na to asi nyní v dohledné době nedojde. Jak se vám ty plány líbily?  

To si myslím, že nedojde. Byl bych rád, kdyby byl stadion dostavěný, uzavřený stadion a ne z jedné strany tribuna a z druhé nic. Stadion vypadá hezky, když je uzavřený.

Jste i dnes součástí týmu, berou vás tak hráči? O zápasových přestávkách asi nejste v kabině… 

Už to není co dřív, že jsme chodili do kabiny, když měl někdo narozeniny, tak jsme tam byli pozvaní, ta doba už je dávno pryč. 

Nicméně ten týmový duch v klubu asi pořád musí být, to semknutí za výsledkem. 

Teď do týmu vůbec nevidím. Víme o sobě, pozdravíme se, popovídáme si s těmi hráči, kteří tady jsou déle, ale jinak nevím, ta obměna kádru je každý rok, přichází noví hráči. 

Klubu se povedlo odchovat už spoustu fotbalistů, kteří hrají na vrcholové úrovni. Byl jste u toho, když ti kluci tady vyrůstali? 

Pamatuju si Lukáše Masopusta jako malého kluka, Standu Teclů a další dnešní hvězdy… ale tím, že jsem se staral o trávník, nebyl jsem k nim nijak blíž. Klubem projde velké množství fotbalistů každý rok, že jich většinu nepoznám.

Když se hraje soutěžní duel, sledujete ty zápasy? 

Ano, máme místo vedle VIP sektoru. 

Takže tam máte vyhrazené místo? 

No, vyhrazené, my jsme si ho našli. 

Jste si ho vyhradili (smích). 

Jo, jsme si vyhradili a tam jsme.

Takže to není tak, že připravíte hřiště před zápasem a jdete domů. 

Ne, kdyby náhodou něco bylo třeba. Před utkáním kropíme trávník, pak i o přestávce a po zápase je třeba hřiště uklidit. I kdyby bylo třeba po zápase například opravit sítě, jsme tady. 

Stalo se někdy něco úplně mimořádné z pohledu údržby při soutěžním zápase? 

Třeba spadlo při zápase břevno. Povolily se tam šrouby a břevno spadlo do sítě. Ne, že by spadlo někomu na hlavu. 

Pořád ty zápasy sledujete i jako fanoušek, nebo už to berete jen jako práci, kterou je třeba udělat? 

Pořád jsem zároveň fanoušek, to je jasné (úsměv). 

Kolik hodin v měsíci na traktoru prosedíte, máte to spočítané? Můžete popsat váš pracovní den? 

Spočítané to nemám, ale je to často. Ráno nás čeká údržba strojů, je to pět sekaček. Kolega odjel sekat hřiště ve Vyskytné. Já mezitím dokončil údržbu jednoho traktůrku a po tréninku prvního týmu mě čeká sekání trávníku.

Jak často se musí trávníky séct? 

Podle toho, jak jsou nahnojené ale každý den sekáme nejméně dvě hřiště. Sekačky střídáme, máme rotační a vřetenové, třeba čtyři dny před zápasem sekáme už jen s ní. Ta udělá na ploše vizuálně pruhy. 

To mě vždy fascinuje, jak je možné ty pruhy na trávníku vytvořit tak geometricky přesně, na tak velké ploše? 

Tak, že jedu rovně. Třeba v Anglii, když dělají hřiště a je jich tam pět na jeden areál, tak si natáhnou provazy a podle nich jedou. Musím si najít bod, třeba písmeno na boční reklamě, a podle něj jedu. 

Kolikrát musíte na hlavním hřišti projet tam a zpět, máte to spočítáno? 

To nevím, spočítáno to nemám. 

Někde sečou i do kruhu, to se u vás nedělá? 

Taky. Ale nám se to tolik nelíbí. 

Takže to není nějak předepsané pravidly? 

Je to jen design. Třeba v Lize mistrů si myslím, že to předepsané je. 

Byl jste se někdy podívat na Ligu mistrů? 

Dostali jsme jednou od klubu vstupenky na AC Milán s Olympic Marseille. 

Jaký to byl pro vás zážitek?

Nebylo vyprodáno, ale na stadionu bylo 60 tisíc diváků. Z tribuny jsme viděli jen malinké hráče na hřišti. 

Sledujete zápasy i v televizi, nebo se snažíte od fotbalu doma spíš odpočívat? 

Přece jen, přijdu do práce a řeším hřiště. Pak tréninky, zase hřiště. A přijdu domů a to hřiště už nechci moc vidět. 

V televizi mi přijde fotbalová plocha vždy třikrát větší, než v Jihlavě? To klame jen kamera? 

Ano, to se zdá, rozměry jsou všude stejné. Dřív třeba měli v Barceloně delší, větší hřiště. Ale dnes je to sjednocené podle úrovní. Samozřejmě po nižších soutěžích nemůžeme chtít rozměry těch ligových. 

Co je pro vás největší fotbalový moment, na co rád vzpomínáte? 

Postupy Jihlavy do ligy. U prvního v roce 2005 jsem byl i v kabině. 

To už asi nic nepřekoná? 

To asi ne… doba se mění, všechno se mění. 

Máte třeba i nějaký nesplněný sportovní sen? 

Tak samozřejmě, chytat ligu. To štěstí jsem ale neměl. Bylo to samozřejmě i mnou, že jsem to nedokázal. Ale to už si asi nesplním, ve svém věku. 

Gólmani to mají vždycky asi o to složitější, že na hřišti je za tým vždy jen jeden. 

Může chytat jen jeden. Nějakou šanci jsem tady dostal. 

Chytal jste i zápas, který vám nějak více utkvěl v paměti a rád na něj vzpomínáte? 

Doma jsem odchytal pohárový zápas s Drnovicemi, tenkrát hrály ligu. Kopal za ně tehdy Kadlec, vicemistr z Anglie z 96. roku. Prohráli jsme.

Kolik to skončilo? Vlastně se vás ptám, kolik jste dostal gólů, pamatujete si výsledek? 

Dva určitě. Ty si pamatuju. Ale výsledek už ne.

Jaké to bylo, nastoupit proti takovému týmu, navíc před domácími fanoušky? 

Chytal jsem jen přáteláky za Jihlavu… a pro mě pak, když jsem viděl Kadlece a dva a půl tisíce diváků… nebyl jsem na to připravený, nikdo se mnou v tomto ohledu nepracoval. Byl jsem spíš takový samouk a nezvládl jsem to. 

Proč myslíte? 

První gól byl moje chyba. U gólmana je to trochu o hlavě. Byl jsem po vojně, bylo mi dvacet a najednou jsem chytal proti hráčům, které jsem viděl v televizi. Tak jsem z toho byl vyjukaný.

Tenkrát jste šel do branky jako náhradník? 

Většinou jsem tenkrát byl na lavičce, jako dvojka. Ale tento zápas jsem si vydobyl, příprava se mi povedla a chtěl jsem chytat. Tak mi dali šanci v poháru. 

V Jihlavě chytala na závěr kariéry i fotbalová legenda, gólman Jaromír Blažek. S ním jste byl více, jako trenér gólmanů, v kontaktu? 

Jeli jsme se na něj speciálně podívat na první trénink, to bylo v zimě, ve Stříteži. Ale že bychom pak byli více v kontaktu, to ne. Já měl svojí práci, oni byli profesionálové, to je něco jiného. 

Jaký měl přístup, choval se jako kolega, neměl kolem sebe auru hvězdy? 

Ne, bylo to v pohodě. Samozřejmě se najdou hráči, kteří ani nepozdraví, ale to jsou většinou ti mladší. 

Aktuálně, věnujete se stále i trénování? 

Trénuju, dělám asistenta U17, u dorostu.

Věříte, že se může podařit Jihlavě znovu postoupit do nejvyšší fotbalové soutěže, třeba už v tomto ročníku? 

To není otázka pro mě, ale přál bych si to. Klub získal generálního sponzora v podobě společnosti Enviropol, ale na I. ligu by ekonomická síla klubu musela být mnohem větší. Do klubových ambicí nevidím. 

Odrazil se konec firmy PSJ, která fotbal v Jihlavě vybudovala, nějak i na vaší práci? 

Úspory jsou velké. Finančně jsme to nepocítili, ale jsme tady na údržbu dva, místo čtyř. Klub opustilo hodně zaměstnanců, i tak nás tady bylo málo. Uvidíme, jak to bude dál. Někdo se ale o ty areály musí starat. Není to jen o sekání trávy, že sedím na traktůrku. To je jen ta odměna už potom. 




Autor: Michal Kolařík

Po letech v jihlavské redakci Deníku či MF DNES a iDNES.cz založil portál City.cz. Pak neodolal možnosti pracovat jako redaktor v České televizi, kde vydržel tři roky. Práce na vlastním projektu ale byla větší výzvou.