Ve třetí knize o historii Jihlavy odhaluje Ladislav Vilímek další bílá místa



   Jihlava
  17. 11. 2016

Historii dnes už neexistujících míst krajského města Vysočiny mapuje někdejší jihlavský archivář a vášnivý badatel, šestasedmdesátiletý Ladislav Vilímek. Ten již o minulosti jihlavských domů vydal dvě knihy. Ještě před Vánoci připravuje třetí díl.

Za jménem Ladislav Vilímek by člověk hledal výčet vysokých škol a honosných titulů. Tento skromný sedmdesátník má za sebou ale „jen“ helenínskou textilku. Opravdovým učitelem se mu stal život sám. Na své mládí v ulicích Jihlavy vzpomíná i po šestasedmdesáti letech života důkladně, s podrobnými detaily, jako by právě zkoumal další těžký archivní spis.

Před Vánoci vydáváte již třetí díl knižní série I domy umírají vstoje. Jakým ulicím se budete věnovat tentokrát?

Ve třetím díle popisuji Žižkovu ulici, bude tam Srázná, zmíním i židovský hřbitov. Dále v knížce najdete i zmínku o Štefánikově náměstí, kde dříve bývala střelnice, takže bude určitě nabitá. Další kniha bude hlavně o dlouhé Havlíčkově ulici.

Takže už chystáte další díl. Prozradíte nějakou zajímavost z nadcházejících knih?

Současně se mi nabídlo několik pamětníků, kteří mě upozornili třeba na to, že v Havlíčkově ulici byla pražírna kávy. Měl jsem dokonce tu čest navštívit potomky původní majitelky. Ta pražírna se jmenovala Makra, podle jejího jména – Marie Kratochvílová. Dokonce někdo, myslím, že to byl její manžel, nafotil tenkrát celou tu ulici z obou stran. Takže mám panoramatické fotky celé ulice, i fotky interiéru pražírny.

Ozývá se Vám takto hodně lidí?

Ano, lidé se zajímají o domy. Například při jejich koupi nebo prodeji. Jedna paní třeba kupovala dům v Čajkovského ulici a chtěla sepsat jeho historii. Měla totiž strach, že tam bude někde nějaká schovaná mrtvola. A jako na potvoru, co se nestalo, před první světovou válkou se na té půdě oběsil majitel.

Setkáváte se s podobně tragickými osudy často?

Ono všude bylo něco. Nedávno jsme stáli před domem, který byl celý židovský a všichni lidé, kteří tam bydleli, zahynuli v koncentračním táboře. Vrátila se jenom jejich dcera. Já si pamatuji, že po válce jsme s  maminkou šli po ulici a potkali jsme jí a ona byla holohlavá. Já jsem tahal matku za ruku a ptal jsem se, co se jí stalo. A  ona mi tenkrát musela vysvětlit, že všichni, ženy i  muži, byli v  Osvětimi ostříháni a  jejich vlasy se spotřebovaly pro válečný průmysl.

Co Vás vlastně od bádaní po židovské historii Jihlavy dovedlo k zájmu o zdejší domy?

Já jsem už od začátku věděl o židech a znal jejich problematiku v Jihlavě. O tom se povídalo, mezi lidmi se o koncentrácích mluvilo, můj otec se s některými lidmi, kteří se vrátili, stýkal, některé jsme navštěvovali. Ohledně domů to asi bylo tehdy, když jsem ještě jako archivář zažil restituce. Najednou za mnou do archivu začalo chodit spoustu lidí, kteří potřebovali zjistit historii domů, jejich plány a předchozí majitele.

Jak velkou část Jihlavy jste od té doby stihl zmapovat?

Třeba spoustu ulic jsem sepsal a  zatím ani nevydal. Kdybych to měl přepočítat na ulice v Jihlavě, tak si myslím, že čtvrtina z nich by už mohla být dnes vydaná.

A to ostatní?

To teprve čeká. Jsou tady věci, ke kterým se třeba budu ještě dodatečně vracet. Dům se například nezměnil, ale najednou přijde někdo s tím, že v něm našel tajemný balíček.

To se Vám už stalo?

Ano, lidé na půdě objevili balíček. Bylo to nějaké sklo a pak jsme zjistili, že v tom domě na půdě byly ve skle schované fotografie. Rodina, která ten dům dokonce postavila, si dala fotky za trám, a nikdo na ně od roku 1912 nepřišel. Na těch fotografiích bylo dokonce i popsáno, kdo přesně tam je.

Vidíte nějaký zásadní rozdíl v tom, jak se v Jihlavě žije dnes a jak se žilo dříve?

Tenkrát lidé bydleli i v přízemí, tam už dnes nikdo nebydlí. Jsou tam buď kanceláře, nebo restaurace, obchůdky, vinárničky. Když jsem byl malý kluk a šel jsem nějakou ulicí, tak v přízemních oknech byli dědečkové, babičky. Když nás viděli, tak se hned ptali, kampak jdeme a čípak jsme. Přímo na ulici se vedly debaty, lidé si povídali. To už dnes jen tak neuvidíte.

A co dnešní podoba domů, například jejich rekonstrukce, líbí se Vám?

O jednom takovém domu se zmiňuji i v tomto třetím díle. V Žižkově ulici je po pravé straně jeden nově zrestaurovaný dům. Taková jednoduchá, nijak přehnaná secesní fasáda je najednou přikryta dvaceti centimetry polystyrenu, na ní je nějaká nová umělá hmota, nová plastová okna... To je jako pěst na oko. Navíc majitel vyřešil barevnou výzdobu svislými pruhy, světlými a šedivými. To je úplně děsivé. Já jsem si říkal, kdo to proboha vůbec povolil.

Když už jsme u těch děsivých staveb, co říkáte na jihlavský Prior?

To byla nehorázná chyba zbourat Krecl. Já jsem si tam za mladých let chodil hrát, ještě když tam bylo pískoviště. Za protektorátu, když moje matka chodila nakupovat ke Kotenům, dnes je tam myslím pizzerie, mě tam vždycky nechala a obešla si, co potřebovala. To je dnes všechno pryč.

Uprostřed náměstí bylo pískoviště?

Ano, u té zdi, kde jsou teď většinou stánky, dřív stávaly vysoké lípy. Mezi nimi byl velký bazén s vodou pro případ požáru a vedle bylo velikánské pískoviště pro děti – tam jsem si dělal tunely, tam jsem si hrál, zatímco matka nakupovala. Jinak o těch pískovištích, například ve Smetanových sadech, naproti kostelu je takový vyasfaltovaný výklenek a lavičky. Tam také bylo obrovské pískoviště. I u kina Dukla bylo pískoviště nebo na Keťásku, tam je to dnes také vyasfaltované.

Vzpomenete si na zbourání Kreclu a začátek stavby Prioru?

Ano, dokonce si pamatuji, že jeden z těch domů, rožák vlevo, měl zůstat stát, byl historicky cenný, a měl být zakomponován do té novostavby. A nakonec se stalo, že byl ve čtyři hodiny ráno tajně odstřelen. Tady se páchaly nehorázné věci. A  co se týče Kreclu, to je neomluvitelné.

Kdyby se podařilo Prior zbourat, co byste si představoval na jeho místě?

Pokud by tam někdo chtěl něco dělat, mělo by se návrhů sejít víc. Mělo by se udělat referendum na toto téma, aby se Jihlava sama vyjádřila. Měli by se k tomu vyjádřit i odborníci. Já bych se osobně nebál třeba replik samotného Kreclu. Například v polském Krakově se postavily repliky celých čtvrtí a dnes tam lidi normálně žijí a nikomu nepřipadá, že by bydlel ve staronovém domě. Já se divím, že se někdo té replice vůbec brání. Na takovém místě by se hodilo mít něco, co by alespoň navenek vypadalo jako původní.

A kdyby se tam nakonec nepostavilo nic?

Na počátku tam nic nebylo, stály tam jen nějaké dřevěné lavice a  přízemní tržnice. Na prvopočátku bylo náměstí zcela holé. To lze vidět na fresce v  Minoritském kostele. Ale myslím si, že prázdné náměstí by nebylo nejšťastnějším řešením. Krecl jako takový, ten špalíček, je krásný.

Co ještě jiného kromě Kreclu mělo být podle Vás v Jihlavě zachováno?

Je toho víc, co se nemuselo bourat. Třeba židovská ulice. Kdyby dnes ty domy zůstaly stát, tak věřím, že v té úzké uličce, o které píši v prvním díle, v takzvané Staré uličce, mohl stát nejužší dům v Jihlavě. Jeden a půl metru široký dům, dole jedny dveře, nad nimi dvě úzká okna a to bylo vše. Do dvora se rozevíral jako vějíř a  byla tam spousta domů a bytů. Věřím, že by se dal využít i dnes.




Autor: Aneta Hrdličková


Vyhledáváme ty nejlepší zážitky ve městě.
Chcete o nich vědět mezi prvními?

Přidejte se k nám na facebooku!