Sen o varieté v pražské pasáži vyměnila za kavárnu v Jihlavě, kde se to hemží příběhy



V kavárně se Veronika rozhodla jít tak trochu proti proudu. Zdroj: Veronika Pohlová



  Jihlava
  02.11.2019

Čtyřiadvacetiletou Veroniku Pohlovou přivedlo do Jihlavy studium na vysoké škole. Pak ji ale zlákalo podnikání a otevřela si vlastní podnik. Kavárnu, se kterou se rozhodla jít, paradoxně coby náplava, proti proudu. „Známí mi říkali, že bez vejšky budu nic. A dneska bych je mohla zaměstnat,“ dodala se spokojeným, ale pokorným úsměvem.

„Ono to nebylo ani v plánu. Do mě všichni na střední tlačili, čím chci být. Mamka, ta z toho byla úplně hotová, že nevím, co chci dělat. Tak jsem šla tedy na vysokou, pak na druhou, vždy jsem to ale po třech měsících vzdala. Pak jsem šla za bar a nějakými náhodami mě to dovedlo až k té kavárně,“ začíná bezprostředně své vyprávění Veronika.

Napřed se vydala na vysokou školu do Karlových Varů studovat obor cestovní ruch. "Tam jsem vydržela měsíc, bylo to daleko a nebavilo mě ani přejíždět. Vždycky jsem ale byla spíš taková střela, sedět nad skriptama a učit se, to by myslím moc nefungovalo," přiznává Veronika. 

Pak vás škola přivedla do Jihlavy. Už jste v tu chvíli tušila že byste si jednou otevřela vlastní podnik?

Ne, o kavárnu vůbec nešlo, vždycky se mi ale líbilo, že bych si otevřela třeba nějaký hotýlek...když jsem byla malá, snila jsem o tom, mít v Praze varieté v pasáži.

Varieté?

Od mala jsem to v hlavě měla. Postupem času a po střední jsem ale neměla žádný konkrétní plán.

Původem jste z Prahy?

V Praze jsem vyrůstala, protože táta pochází z Prahy. Jinak jsem ale vyrůstala na Vysočině, v Křižánkách u Svratky, za Žďárem nad Sázavou. V Praze jsme ale bývali často, mě tam vždy pohltila ta atmosféra, lidi, život...varieté, to byl ale jen takový dětský sen, nešla jsem si nijak za tím.

Proč jste si tedy neotevřela kavárnu v Praze, ale v Jihlavě? Praha je kavárenský svět…

Praha je kavárenský svět. Ale kavárnu jsem otevřela před rokem a každý si klepal na čelo už jen proto, že jsem šla do Jihlavy. Netroufla bych se jen tak sbalit a jít do Prahy, otevřít si kavárnu. Neměla bych v tu chvíli na to asi vůbec odvahu, i když Praha se mi líbí moc.

A v budoucnu?

V budoucnu to je, ale za delší dobu, rozhodně ne teď.

Po jaké době, co jste byla v Jihlavě, jste kavárnu otevřela?

V Jihlavě jsem čtvrtým rokem, od dvaceti. V kavárně jsem ještě předtím nejprve začala pracovat.

Zvykla jste si? Jak se vám tady zalíbilo?

Měla jsem hrozně zkreslené představy.

O čem?

Žila jsem v Křižánkách a když se řeklo Jihlava, představovala jsem si, je to krajské město, spousta lidí a pro někoho, kdo žil na vesnici to byl takový obrovský….

Pupek světa?

Jo.

A ono to tak není.

Nikdy jsem neměla ani nějak čas přemýšlet, jací tady lidé jsou, jak se chovají, žijí. Začala jsem to monitorovat až s otevřením kavárny, dívala jsem se, kdo ke mně chodí, cílila jsem na určitou skupinu lidí.

Ale?

Ale upřímně, přijde mi, že v Jihlavě lidé, ne že by nežili, ale není to takový šrumec, jako jsem si představovala, že to je. V pátek večer si jdete někam sednout a nikde nikdo. Padne pátá, šestá večer a na ulicích klid. Ta kavárna mě tak do té zdejší reality hodně přivedla a začala jsem to vidět úplně jinak.

Čím si myslíte, že to je?

Hlavně si myslím, že všichni mladí s ambicemi se hrnou do Brna, do Prahy. Třeba já, kdybych byla z Jihlavy, tak bych taky šla do Brna, nebo Prahy.

Proč?

Člověk chce poznávat, růst, rozvíjet se. Vidím to i u nás v kavárně na lidech, kteří přijedou z kolejí z Prahy, nebo Brna na dva dny do Jihlavy a jdou do Babu, kde s nimi mluvím. Jedou sem na dva dny a stačí, vrací se zase do Brna nebo Prahy. Myslím, že Jihlava ještě není nastavená tak, že by mladí lidé seděli a bavili se v parku, byli tady rádi…

Čím to podle vás je?

Podle mě je to v ambicích lidí a o tom, že chtějí poznávat větší města, nové lidi.

Můžete to porovnat? Máte zkušenost s kavárenským životem v jiných městech?

O Praze nemluvě, ale třeba jen v Pardubicích, podobných kaváren, jako je Babu, je jeden podnik vedle druhého, nezávidí si, protože mají všude plno a proč taky řešit konkurenci, když ve všech jsou lidé.

V Jihlavě také občas mám pocit, že za kopcem je pro místní tráva zelenější...nemáte ten dojem? Chybí tu stále patriotismus.

S tím jsem se také potkala, upřímně, kvůli tomu jsem i otočila celý chod té kavárny.

Jak to myslíte?

Když se otevřelo, měla jsem co dělat s celým provozem a neměla jsem čas, dívat se na to z jiné strany. A pak jsem se začala doslýchat, že zavírám, stěhuji se do Prahy a podobné řeči. To mě vytočilo a zařekla jsem se, že Babu nikdy nebude zapadat do tohoto koloběhu a pojede si svojí cestu, bez těchto řečí. A myslím, že ti lidé, tak osmdesát procent našich hostů, to cítí, že to je to ono.

Jak?

Já nevím. Sednu si třeba na schody a povídám si s nimi. Baví mě poslouchat jejich příběhy, říkají mi o tom, co se jim povedlo, nepovedlo, co je naštvalo... Občas na mě nejprve koukají, jestli to myslím vážně, než si třeba zvyknou. Někdy to na nich vidíte, jak přijdou naštvaní a odchází jako vyměnění. I s lidmi, se kterými spolupracuji, mám úplně jiný vztah.

Takže otevíráte i tu jihlavskou uzavřenost lidí do sebe.

Není to tak, že bych se ty lidi snažila nějak silou o tom přesvědčit. Ale tím, že mě ta zdejší mentalita trochu mrzela, dupla jsem si a řekla, že to takhle nechci. Že nechci být jedna z těch dalších a dělat tu práci stejným stylem. A tomu odpovídá i typ našich hostů.

Popište je?

Jeden si tady čte knížku, druhý maluje, třetí vyšívá, jedna slečna mi tady třeba vymyslela námět na svou další knížku. Je to všehochuť a ten život tady je vidět. To je vlastně asi to, co jsem se tady snažila vybudovat, když se rozhlédnu kolem.

Kdybyste mohla vrátit čas, co byste v začátcích dnes udělala jinak, jakých chyb byste se chtěla vyvarovat?

Byly chvíle, asi jako v každém podnikání - někdy toho je tolik, že se to nedá ustát. Myslím, že jsem silná povaha, ale sem tam vás to semele. Ale to si myslím, že každý živnostník ví, o čem mluvím. Byly rozhodně chvíle, kdy jsem se zastavila a řekla si, co dělám, co blbnu, a ať jdu raději do práce.

Kdy třeba?

Zrovna nedávno. Z jihlavského Cinestaru si u nás objednali dezerty, bylo jich 220 a já to odkývala. V kavárně ale bojuji s místem, neměla jsem ani kam je dát a nejraději bych zvedla telefon, všechno zrušila a někam zalezla, šla do práce. To vás vystraší, ale pak když se člověk zahryzne, tak to zvládne.

Takže to dobře dopadlo.

Jo, bylo to super, nakonec to byla bezvadná zkušenost.

A jaké zkušenosti myslíte, že se vám do začátku hodily?

Dobrou školou pro mě byla práce v jedné jihlavské restauraci, kde jsem pracovala v kanceláři. Domů jsem chodívala s brekem. Byla to tvrdá cesta. Myslím, že to byla velká zkušenost na stresové situace a šéf byl nejlepší učitel. Pak už to šlo tak nějak samo.

Popište okamžik, kdy jste poprvé nahlédla do těchto prostor, kde máte kavárnu? Jak k tomu došlo?

V práci jsme se pohádali s kuchaři a já jsem se sbalila, že se pojedu někam najíst a zklidnit. Našla jsem si Divokou rýži, bistro, které na tomto místě dřív bývalo, a šla jsem se sem najíst. Ten podnik jsem tenkrát ještě neznala a to místo mě tenkrát ani nijak nezaujalo. Šla jsem sem s navigací, nevěděla jsem, kde to je. Nezanechalo to ve mně ani nějaký dojem.

A pak?

Asi za rok se podnik zavíral a prostory byly k pronájmu. Do cesty mi přišel jeden člověk, který mi dal do hlavy myšlenku, otevřít si nějaký svůj podnik. Já do té doby vůbec nevěděla…odjela jsem do Itálie, kde jsem se procházela po pláži a najednou mi blesklo hlavou Babu.

Proč Babu?

Nevím.

Myslel jsem, že to je třeba Vaše přezdívka?

Ne, vůbec nevím, jak ten nápad přišel. Pak jsem si okamžitě začala malovat logo a postupně jsem začala promýšlet koncept a už to šlo samo.

Vážně?

No, ono samozřejmě ve dvaadvaceti, co máte našetřeno. Takže se musely řešit peníze, rekonstrukce, vybavení...než jsem to vyřešila, bylo půl roku pryč. Prostor byl ale pořád volný a k pronájmu. Pak jsem ale jednou ráno měla divný pocit a musela jsem se sem jít podívat. Na místě jsem zjistila, že majitelka nabídla prostor v realitce a hrozilo, že prostor vezme někdo jiný. Ve mně hrklo a za pět dvanáct jsem jí zavolala. Už nechtěla čekat, až dám peníze dohromady a měla další dva zájemce. Naštěstí jsme se domluvily.

A dál?

A pak mi to všechno došlo, až když jsem tady stála a držela ty klíče. V tu chvíli přišel znovu ten pocit, co tady dělám, vystrašilo mě to. Pak se ale začalo všechno postupně posouvat a za tři měsíce jsem otevřela. Do té doby jsem si připravovala kuchyň a interiér.

Za ty tři měsíce jste ještě třeba ani nepekla?

Ne, já v tu chvíli ještě ani nevěděla, jak vypadá vařečka. Uměla jsem štrůdl, který mě naučila mamka (smích).

Dorty ale pečete sama, ne?

Věděla jsem, že si nechci dezerty objednávat, ale všechno vyrábět sama. Tak jsem se do toho dala. První den mi vitrínou z dortů protékal krém, protože to netuhlo, jak mělo (smích). Postupem času mě to ale začalo i bavit a dostalo mě to tak, že chci péct víc a víc, na dortech se vyřádím, když nemám náladu na nic, tak peču. Jak někdo maluje obrazy, tak někdo peče dorty. Vidím v tom umění, sebevyjádření. A když si lidé pak jdou pro dort, je to asi největší odměna, vidět jejich reakce.

Jaké máte další plány?

Nevydržím sedět na místě, proto asi nezůstanu deset let u jednoho. U mě nikdy nebude hotovo. Plánů je hromada a rozhodně asi ne zůstat jen u Babu coffee.

Budete konkrétnější?

Asi zatím ne, naučila jsem se neříkat plány nahlas, pak to třeba nevyšlo. Ale plány jsou. To rozhodně.

Je v tom zahrnutá i ta Praha?

Taky. To je sen, který bych chtěla zdolat. Ale to je spíš v osobním růstu, ne že bych otevřela v Praze druhou Babu, podobnými kavárnami se to tam jen hemží.



Autor: Michal Kolařík

Novinář, copywriter, hudební textař. Zakladatel portálu City.cz. Projekt, ještě pod názvem Jihlava City, získal 3. místo v soutěži Rozjezdy roku 2015 v Kraji Vysočina.

Místo události: Divadelní 4929/17,Jihlava

  • Líbil se vám článek?
  • Zajímal by článek někoho z vašich přátel?
  • Máte co k článku říct? Využijte komentářů...